The Republia Times - analýza procedurální rétoriky

Ať žije Antegria Republia Democria 

The Republia Times je flashová hra designéra Lucase Popea, vytvořená jako trénink pro soutěž Ludum Dare 23. Je duchovním předchůdcem simulátoru života celníka Papers, Please, který se odehrává ve stejném fiktivním světě. Hlavním tématem hry je vliv médií na veřejné mínění a využívání médií k propagandě. Hra neskrývá inspiraci Orwellovým 1984 a dalšími dystopickými romány.  

Zasazení 

Hráč se stává šéfredaktorem novin ve fiktivní zemi zvané Republia, která se právě vzpamatovává z války z Antegrií, jedním z mnoha okolních více či méně totalitních státečků. Hráč je zaměstnancem Ministerstva médií, které také za účelem „ochrany před ovlivňováním“ ukrývá jeho ženu a dítě na „bezpečném místě“. Neuspokojivý výkon hráče se podepíše na jejich stavu. Jeho úkolem je zvýšit důvěru veřejnosti ve vládu.
V průběhu hry se hráč prostřednictvím novinových titulků, které mu prochází pod rukama, seznamuje s dalšími okolnostmi své situace.

Interface

Hra probíhá po jednotlivých kolech, které představují pracovní dny. Na začátku každého dne hráče přivítají informace o současné situaci, shrnutí jeho předchozích výkonů a zadání dalšího úkolu. Tyto informace jsou doplněny herními tipy, které lze považovat za určitou formu tutoriálu.
Samotná herní obrazovka je rozdělena do dvou polovin. Na levé nalezneme hodiny, které ukazují zbývající čas do uzávěrky v šest večer, pod nimi pak ukazatel počtu čtenářů a jejich loajality k vládě. Vedle ukazatelů se nachází pracovní plocha, na kterou postupně přicházejí aktuální zprávy. Ty hráč může přetahovat na pravou stranu, kde z nich tvoří návrh úvodní strany novin. Může přitom vybírat prostor, který zprávě přidělí, a její pozici.
Po skončení dne následuje zhodnocení a briefing dne dalšího.
Vizuální styl připomíná interface starých počítačů Macintosh, je úmyslně značně strohý, aby podtrhl totalitní atmosféru. K tomu slouží i opakující se lehce depresivní hudba.  

Průběh hry 

Náplň hry spočívá ve výběru obsahu, vhodného k otištění. Hlavními cíli hráče jsou získávání nových čtenářů zajímavými články a ovlivňování jejich názoru na jednu či druhou stranu články politickými. K tomu může využít pět hlavních typů článků: Články politické – čtenáře příliš nezajímají, ale v případě že jim je poskytnut dostatek prostoru, silně ovlivňují jejich názory; články sportovní, vojenské, bulvární – zvyšují počet čtenářů, ale nesou jen omezený ideologický náboj; počasí čtenáře fascinuje, ale jejich názory neovlivňuje. Vláda ho zatím nedokáže ovládat. Články tak mohou být buď zajímavé nebo nezajímavé a ve vztahu k vládě kladné nebo záporné, což pak ovlivňuje výsledky. Velikost článku umožňuje zvýraznit články pro hráče přínosné a upozadit ty méně vhodné. Na umístění článku ve hře nezáleží.
Hráč je omezován jen časovým limitem, hra vyžaduje rychlé rozhodování, porozumění textu a zhodnocení jeho dopadu. V pozdějších dnech také přichází čím dál méně vhodných zpráv, což vyžaduje náročnější rozhodování. Přestože limit přispívá k určité hektičnosti, obtížnost není příliš vysoká – a, ať hráč dělá, co dělá, ve výsledku na tom stejně nezáleží.

Hra nabízí tři možné konce:
• Hráč nesplní požadavky ministerstva a je přeřazen, jeho rodina je zlikvidována. Hra začíná odznovu.
• Hráč plní požadavky ministerstva do doby, kdy se tištěná média stanou zastaralými – pak je přeřazen, jeho rodina je zlikvidována. Hra začíná odznovu.
• Hráč uposlechne prosby hnutí odporu, které se ho v průběhu hry snaží kontaktovat, což vede k revoluci – hráč se stane šéfredaktorem nových Democria Times, jeho rodinu se nepodaří zachránit. Hra začíná odznovu, příznivci Republie se stávají povstalci.

Ať se tedy hráč zachová jakkoli, historie se opakuje, případně se změní pouze jméno státu. Autor tak poukazuje na nemožnost změny, v nejlepší dystopické tradici.  

Procedurální rétorika 

Co se tedy autor snaží prostřednictvím hry hráči sdělit?
V první řadě je ve hře zjednodušeně zachyceno fungování novin a médií obecně (alespoň v totalitním státě) – média nejsou nezávislá a objektivní, řídí se vlastními cíli a příkazy shora. Obsah je přímo cílený na ovlivňování čtenářů a za tímto účelem je vybírán. Čtenáře zajímá sport, bulvár, počasí – politický obsah konzumují, jen když je dostatečně výrazný.
Hra dále zobrazuje fungování totalitní společnosti. Propaganda může lid buď uklidňovat, nebo vyvolávat nepokoje, v případě, že přijde převrat, se ale situace vlastně nijak nezmění, vymění se akorát názvy. Vůdce obou stran obyčejní lidé (šéfredaktor, jeho rodina) nezajímají, jsou pro ně jen figurkami, které odhodí, když se jim nehodí.
Hra je satirická a z provedení to jasně vyplývá. Myšlenky v ní obsažené jsou zjednodušené a nemůžeme je brát doslovně. Právě díky tomu jsou ale snadno pochopitelné. Autor původně plánoval více herních prvků, ale zjistil, že v konečném důsledku by to předávanou zprávu zamlžovalo, a proto je vypustil. Dle mého názoru takto funguje přesně tak, jak má, a vybízí k zamyšlení.
Myšlenky této hry byly dále rozpracovány v mnohem komplexnějším Papers, Please, které nabízí více voleb, morální dilemata a rozvinutější hratelnost. Podobnost obou her je na první pohled zřetelná – hráč se zhostí role bezejmenného úředníka v byrokracii totalitního státu, musí se postarat o svou rodinu a je figurkou v mocenském boji politických skupin.

Filip Šelong, 362050