Dys4ia

Dys4ia

Jaké to je, když máte pocit, že vaše tělo vám nepatří? Podobný stav nejspíš zažilo a zažívá spousta lidí, kteří se cítí býti opačným pohlavím než jim jejich fyziologická schránka velí a k jakému je tak předurčuje. Anna Anthropy byla původně mužem jenže jelikož se sama cítila jako žena, rozhodla se postoupit přeměnu pohlaví pomocí hormonální léčby. Svoje zkušenosti z několikaměsíčního období se rozhodla zmapovat a přednést veřejnosti zajímavou formou, prostřednictvím počítačové hry. Nejspíš se tak rozhodla jelikož hry tvořila už předtím, takže toto médium pro ni byla vlastně jasná volba. Každopádně poměrně velké a kladné ohlasy potvrdily, že právě tato forma sdělení byla ta pravá.

Ve hře jsou zmapovány čtyři různé úseky z autorčina života znázorňující vždy jednu herní úroveň. To zjistíte hned při spuštění hry, kdy po krátkém textu autorky zmiňujícím, že zde předkládá pouze její vlastní zkušenosti a pocity, naskočí jednoduché menu, kde ze začátku máte otevřen pouze první ze čtyř levelů a další se vždy zpřístupní až po dohrání předchozího. Hned po spuštění samotné hry je hráči jasné, že hra nabízí jiné komodity než realistickou grafiku a komplexní hratelnost. Vizuálně je tak věrná indie scéně, herně si pak vykračuje svojí cestou.

Každá ze čtyř úrovní obsahuje několik miniher, majících za úkol přiblížit svět autorky v daném období. Jejich podoba je různorodá a stejně tak míra interakce. Spojuje je jen naprostá jednoduchost z pohledu hratelnosti, kdy jsou použity ty nejzákladnější herní mechaniky známe z her jako Tetris, Pong či Had (Snake). Každá minihra trvá prakticky jen několik vteřin a jejich součástí je pokaždé i krátký text, dávající hráči povědomí o tom, co konkrétně zobrazované znamená v širším kontextu. Právě určitá symbolika miniher a vlastně celého zpracování, má za úkol vtipně simulovat konkrétní výjevy z autorčina života a její pocity vztahující se k problému transsexuality. Samotná úroveň hratelnosti, v běžném slova smyslu, zde dosahuje minimální hodnoty, kdy k posunu dále stačí jen jednoduché využití směrových kláves. Obtížnost je zde také prakticky absentující prvek a hra tak pokračuje ve vyprávění dále, bez ohledu na hráčovi úspěchy či neúspěchy.

Na první pohled se tedy jedná jen o infantilně zpracovanou hru, nabízející primitivní minihry ve směšné obtížnosti, kde konce jde dosáhnout během pár minut. V čem spočívá její síla? Dle mého názoru v tom, že bez ohledu na primitivnost herních mechanismů a jejich jednoduchost, je schopna díky interaktivnímu vyprávění vtáhnout hráče více než by to udělali, třeba i dobře, napsaný článek či kniha. Tím že autorka přenesla svoji frustraci z konkrétních životních zkušeností na hráče pomocí herních principů, umožňuje ony pocity lépe vstřebat a pochopit. Ono odlehčené až infantilní zpracování, po vizuální i zvukové stránce, pak vypovídá o celkové bizarnosti celé situace, nejen samotného problému transsexuality, ale vůbec života v rámci společnosti. Je to rychlé, je to jednoduché, ale je to efektivní a v hráči to dokáže rezonovat i dlouho po dohrání.

V prvním období (kapitole či levelu) nazvaném Gender Bullshit, nám autorka předává zkušenosti předcházející jejímu rozhodnutí podstoupit lékařský zákrok ke změně pohlaví. Je zde například využit onen prvek z herní mechaniky hry Tetris, kdy hráč ovládá díl komplikovaného tvaru, který jen obtížně zapadá do zbytku skládačky, což znázorňuje onen pocit nesouznění s vlastním tělem. Nebo další příklad minihry, kdy hráč ovládá postavičku vypadající jako jakási zelená příšerka a snaží se dostat (infiltrovat) k záchodové míse bez toho, aby byl spatřen nějakou jinou návštěvnicí toalety. Tato jednoduchá stealth akce ukazuje autorčiny každodenní pocity při využití dámského WC, kde si připadá jako vetřelec.

V další kapitole pak sledujeme nástrahy samotného zákroku. Od prvopočátku, tudíž od výběru správné lékařské instituce, vyplnění nesmyslných dotazníku až po další komplikace spojené s danou léčbou. Poté následuje level nazvaný Hormonal Bullshit, popisující období po zákroku. Vedle zobrazení nutnosti užívání různých léků, mající různé následky, nám autorka pokračuje s předáváním svých pocitů spojených s proměnou její tělesnosti.

Poslední kapitola pak svým názvem zároveň pokládá i těžkou otázku, It gets better ?.Vidíme v ní, že se v určitých problémech udála změna k lepšímu, ale zároveň spousta problémů přetrvává. Zajímavým prvkem je opakovatelnost určitých miniher v různých kapitolách, kdy jejich komparací sledujeme vývoj v autorčině životě. Ukazuje to tak pokrok ale zároveň naopak i stagnaci určitých životních problému a jejich složitějšího překonání. Například jedna minihra z úvodní kapitoly dává hráči do rukou štít, kterým musí pohybovat tak, aby se vyhnul útoku nadávek z poletujících úst. Znázorňuje to určité nepříjemné poznámky na autorčinu osobu, kterým musela (a možná i stále musí) čelit ze strany mnoha jiných žen a zatímco v oné úvodní kapitole při zásahu štít jakoby utrpěl zranění, tak v poslední kapitole ve stejné minihře je štít při zásahu neporušeně odráží zpět. Zjišťujeme tak, že i když ony nepříjemné narážky od okolí neustaly, je autorka schopna jim už alespoň lépe odolávat. Podobných komparací je pak ve hře více. Vůbec nápaditost většiny miniher dosahuje velmi vysoké úrovně.

Jak už jsem zmínil na začátku, hra sklidila poměrně velké ohlasy a ukázalo se, že její lehké a krátké zpracování jí pomohlo oslovit možná širší spektrum publika než nějaká podrobná studie na stejné téma. Myslím, že i když autorka na začátku uvádí, že se jedná jen o její pocity, které se nemusí slučovat s pocity druhých, nám představila obtížnou životní dráhu mnoha dalších lidí s podobným problémem Já sám toto interaktivní nahlédnutí na téma transsexuality hodnotím jako velmi zajímavý počin, který mě dokázal oslovit i bez toho, aniž bych se o tuto problematiku kdy před tím zajímal a všem, kteří cítí že jim jejich tělo nepasuje, přeji hodně síly a trpělivosti, jelikož jak autorka říká na závěr hry:  The End = Just A Beginning.