Premisa hry se zdá být jednoduchá: Vy, jakožto nadržený mladík levou rukou masturbujíce pravou rukou klikajíce myší zahleděn do namodralé záře monitoru před sebou jste unesen a přenesen do světa, ve kterém se místo podání ruky strká dildo do zadku (a nejedná se o Japonsko). Právě pohlavní styk na všechny způsoby nahrazuje v Polymorphous Perversity klasický souboj. Namísto útoků zbraněmi či magickými schopnostmi se snažíte svého protivníka, protivnici či jejich kombinaci zdolat za pomoci sexuálních praktik jako Fuck, Assfuck, Handjob atp. K dispozici je Vám i široká paleta speciálních předmětů jako Dilda, Lízátka, Kalhotky, které je stejně jako útoky nutno používat strategicky a s rozmyslem. Nemáte žádný mana-pool ani životy - jediným palivem pro vaše sexuální hrátky je vaše potence která ovšem nesmí klesnou na nulu - pak upadnete do bezvědomí, což má za následek skokové zvýšení vaší nadrženosti, čímž se dostáváme k dalšímu bodu, kterým je smrt. Jediným způsobem jak v této zemi můžete zemřít je sexuální abstinence. V horní části obrazovky vám narůstá tzv. "pindíkometr" a pokud se Vám dlouhodobě nepodaří někoho obšťastnit a ulevit si od sexuální frustrace, Váš pindík jednoduše exploduje a Vám nezbude, než hrát celou hru od začátku. Ještěže tato pravidla neplatí i ve skutečném světě, protože to bych nedělal nic jiného, než stále jenom umíral.
Vizuální stránka hry je neméně zajímavá. Hra byla vytvořena v již starším RPG Makeru 2003, přesto však ani zdaleka nevyužívá všech jeho možnosti. Snad záměrně je grafika hry laděna do retro-stylu, který evokuje výraznou pixelizací. Dalším interesantním prvkem jsou portréty jednotlivých postav, které jsou ztvárněny jako low-res fotografie nejrůznějších údů a dalších částí lidského těla. Barevná složka hry je pak výrazně pastelová s nádechem do oranžova až červena. Právě posunutí barevné palety směrem k těmto teplým barvám působí na hráče příjemným a uklidňujícím dojmem a vyvolává v něm pocit sounáležitosti s tímto podivným světem, tedy aspoň ve chvílích, kdy se nesnaží znásilnit malé holčičky.
Co se hudební stránky hry týče, musím před Chaudem dát klobouk dolů. Soundtrack obsahuje množství známých popových skladeb z let 2009 - 2010, které jsou však rafinovaně upravené, dále americkou rockovou hudbu z 50. let v čele s adiktivním singlem The Girl Can't Help It. Čím ale hudební složka Polymorphous Perversity překvapí jsou zejména 16-bitové skladby převzaté z her jako Sonic the Hedgehog a Final Fantasy. "Theme songem" hlavního hrdiny je pak Eternal Flame od The Bangles.
Herní svět je na indie hru poměrně obsáhlý a je v něm možné hru libovolně často ukládat na vlakových zastávkách mezi kterými je opět možné se libovolně pohybovat. I typičtí "exploreři" si přijdou na své, jelikož předmětů, NPC a překvapivě promyšlených dialogů a dalších poselství nabízí hra opravdu hodně a přestože je poměrně lineární dokáže Vám díky svojí rozlehlosti pořádně zatopit - kupříkladu pokud se nenaučíte "útok" Assfuck před průzkumem jeskyně plné transsexuálních koček.
S termínem Polymorphous Perversity přišel nás všech dozajista nejoblíbenější psycholog a český rodák Sigmund Freud. Označoval jím lidskou schopnost dosáhnout sexuálního požitku a orgasmu mimo tradiční, sociálně normativní sexuální chování. Freud teoretizoval o lidském libidu, jakožto o nesoustředěné síle, která je schopna požívat sexuálního uspokojení z kteréhokoliv části lidského těla stejně jako z kteréhokoliv objektu, který je schopen toto uspokojení poskytnout. Sám autor Nicolau Chaud hovoří o divokém a dynamickém sexuálním životě dětí a o tom, že to, co je "perverzní" rozhodují až společenské a další normy, které děti ovlivňují až mnohem později.
Podle Chauda existuje pětice druhů perverzity:
● Mezidruhová
● Odporová (Exkrementy, zvratky, moč)
● Incestní
● Homosexuální
● Genitální (Chaud přikládá všem orgánům a částem těla stejnou funkci a důležitost v sexuálním styku)
Chaud tvrdí, že děti inherentně necítí odpor k exkrementům - ten si vytváří až pod vlivem výchovy. Stejně tak nerozlišují mezi pohlavými a směřují své první sexuální touhy ke svým nejbližším - rodičům či sourozencům a jsou schopny získat potěšení nejen z genitální stimulace, ale i ze stimluace jiných částí těla.
Jaká je tedy pointa celé hry Polymorphous Perversity? Někdo v ní může vidět simulátor milostného života, jiný si zase odmyslí sexuální tématiku a zjistí, že vlastně hraje docela slušné RPGčko. Radikální feministka za vším vidící opresivní patriarchát a zhoubnou misogynii bude lamentovat nad nemožností volby ženského avatara. Další v této hře může vidět odraz západní civilizace, ve které se ztrácí tradiční rodinné hodnoty a nevázaný sex se pro stále více lidí stává samozřejmostí.
Já vidím pointu celé hry v něčem jiném - v návratu do dětství, do období prozkoumávání své vlastní sexuality pod záminkou her. A právě forma počítačové hry dává Polymorphous Perversity nenucenou eleganci, díky které se hráč podvědomě vrátí do svých dětských let a může opět popustit uzdu svým fantaziím aniž by se vystavil nebezpečí ostrakizace v dnešní "decentní a vyspělé" společnosti.
No comments:
Post a Comment