Polymorphous perversity - Analýza

Polymourphous perversity
Analýza

          Při výběru her na analýzu jsem měl ihned jasno. Polymourphous perversity jsem si nevybral jen
kvůli sexuální tématice, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž i díky své lásce k RPG. I samotné
téma a jakási hlubší myšlenka hry mě mile překvapily, zejména díky dnešní sexuchtivé mládeži souložící
již ve velmi mladém věku. Hra kombinuje překvapivě dobře vážné myšlenky a hluboké úvahy z
psychologie a psychoanalýzy s občasným humorným nádechem hraničícím až se sarkazmem. První
minuty jsou pro hráče, dá se říci, osudové, pokud se do prvních deseti, možná dvaceti minut nenaladí na
vlnu, kterou mu hra až násilným způsobem podbízí, pravděpodobně ji vypne se závěrem, že jde o šílenou
úchylnost, kterou mohla zplodit pouze perverzní bytost podobná satanovi. Opak je však pravdou. Minuty
se mění v hodiny a já si začínám uvědomovat, že se pod povrchem smíchu vnucujícího konceptu skrývá
něco víc, jakási propracovaná velká kritika dnešní sexuality.

          Masturbujete? Pokud zní vaše odpověď ano, tak prosím zamkněte dveře, zatáhněte záclony a
schovejte se do skříně. Pravděpodobně jste totiž monitorování supertajnou vládní organizací, která by
vás vzhledem k vaší sexuální nevybouřenosti mohla unést a zasadit do světa, ve kterém slovo tabu
neexistuje. Prakticky v něm neexistuje morálka, stud, věrnost, monogamie a dokonce ani lidské obličeje a
výrazy tváře. Prostory herní plochy města a místností doplňují bílé tabule, s napsanými citáty Sigmunda
Freuda, na jehož myšlenky hra navazuje a většinu z nich i svým herním způsobem parafrázuje.

          Vizuální stránka je celkově velmi jednotná, odkazuje se na japonské RPG ze staré školy (Final
Fantasy, Chrono Trigger, apod.) Velmi důležité pro mne bylo, že hra neukazuje lidské obličeje, pouze
jejich těla, respektive stylizované části pudové sexuální touhy, stejně tak jako všemožné erotické porno
výjevy. Tento fakt dost dobře navazuje na celkový nádech hry, který, čistě dle mého názoru, kritizuje
dnešní sexuální morálku a partnerské soužití párů. Pominu li znázornění sexu jako zbraně, jsou lidé
vyobrazeni pouze jako sexuální objekty k ukojení, ženy jsou dokonce v prvních minutách hry popsány
jako ,,věci“, které po splnění svého účelu, respektive uspokojení a pobavení muže, jednoduše zmizí a jsou
později nahrazený novými. Celkově hra, či autor, chcete li, popisuje člověka jako bytost hnanou svou
primitivností, jejichž neukojení skončí herní smrtí, v reálném světě neukojení vyústí v osobnostní
degradaci a frustraci. Dá se tedy říct, že herní mechaniky na hráči simulují reálné pocity frustrace.

Respektive:
1. Neukojíš své herní pudy, ukazatel nadrženosti se naplní a zemřeš -> reálná frustrace
2. Neukojíš své lidské pudy v reálném světě -> reálná frustrace

          Z hlediska analýzy pro mne byla ale stejně nejzajímavější první část hlavní dějové linie, ve které
dostane hráč za úkol zachránit princeznu, dceru samozvaného ,,starosty“, jakéhosi capo di tutti capi
města Cocota, ze spárů zlého minotaura, který ji drží v zajetí ve svém podzemí v blízkých horách. Důležitá
poznámka, kterou hráči zadavatel questu, jaký si Mr. Tungueslash, sdělí, je to, že princezna nesmí být
sexuálně zneužita, je totiž stále ještě panna. Později se hráč dozvídá, že je princezna kouzelná, tomu, kdo
ji ze srdce projeví čistou a upřímnou lásku po prvním sexu věnuje cosi tajemného a velmi vzácného. Toto
rozuzlení mne zahřálo u srdce, ve světě plném zvrácenosti a čisté pudovosti princezna znamenala poklad,
poklad, který je nutný hlídat a střežit. Pokud se nad tímto faktem člověk zamyslí ještě o úroveň hlouběji,
hlídal ji Toungueslash pravděpodobně proto, aby z ní později vymámil a získal sám pro sebe onu
magickou tajemnost, nikoli z toho důvodu, že by mu o ni stálo a záleželo mu na ni jako na osobě drahé,
což je smutné.

           Po jejím osvobození následovala ještě jedna scéna, která dle mého názoru dost prudce naráží na
problematiku znásilnění. Při odchodu z podzemí ovládaného zlým Minotaurem je hráč znásilněn.
Znásilnění není ve hře jako je Polymorphous Perversity nic neobvyklého, co je na této situaci zajímavé je,
že byl znásilněn sám hráč. Hra jej postaví do ,,souboje" s minotaurem, který je mnohonásobně silnější
než hráč a není tedy možné jej porazit, dokonce i když hráč ovládá mocný Ass fuck, který je jedinou
možností, jak v této části hry ,,bojovat" s mužskými protivníky. Touto metodou je hráč konfrontován s
novým pocitem, zneužitím a potupou, čímž prakticky řečeno ochutná medicínu, která je v Polymorphous
perversity na denním pořádku.

           Hlavním problémem hry je podle mého nemožnost nesouložit, alespoň ne násilně. Hra vás staví
do role naprostého sexuálního primitiva, se kterou se neztotožňuji a násilí na ženách přímo nesnáším,
tudíž mi hrát hru dělalo velký problém. Jako kouzelný příklad bych rád uvedl situace, která se odehrála
v jednom z domů ve městě. Uvnitř něj jsem objevil rodinku složenou z otce a jeho dvou dětí, dcery a
syna. Dcera byla násilím připoutána k posteli, kousek od které otec se synem zběsile masturbovali. Hra
mi nabídla možnost dívku osvobodit, z čehož jsem měl radost a ani minutu jsem neváhal. Co mi naději
ihned potom sebralo, byl fakt, že jí hra nedovolovala utéct, prostě jen bláznivě pobíhala nahatá po
místnosti, zatímco ji otec naháněl, křičíce, ať mu ji přidržím. Znám spoustu her, které hází klacky pod
nohy, tato mi však do cesty házela celé kmeny způsobem mně dosud neznámým.

           Manipulovala s mými pocity takovým způsobem, jaký jsem dosud nezažil. Střídaly se u mě pocity
úzkosti a zoufalství nad dnešním zvrhlým světem, na jehož problémy autor poukazuje.


Jan Kalous