Dys4ia

Dys4ia je jednoduchá flashová hra, vlastně spíše interaktivní knížka, než hra, i když v průběhu jejího čtení nějakých převzatých základních herních principů využívá. Vykládá totiž skutečný příběh a pocity své autorky Anny Anthropy o hormonální léčbě, resp. její transgenderskou přeměnu. Tohle téma v herním světě není nijak profláklé, vlastně je dost opomíjené a neřešené. Autorka nemá na svém tvůrčím účtě pouze tuto hru, vyvýjí pořád, většinou flashového rázu a s podobnou tématikou.

Ovládání je velice snadné, po celý příběh hra pracuje pouze se šipkami na klávesnici a zadání úkolu k vyřešení je vždy intuitivní: jí rovně, předat nějaký předmět, apod. je však skrze něj podáváno spousta velice složitých problémů. Hudební stránka hry není nijak sofistikovaně propracovaná, snaží se často působit chaoticky, což koresponduje s herním prostředím, a nebo napodobovat hluky prostředí jakousi zvláštní formou. Hra je rozdělena do 4 kapitol, jakýchsi levelů, ve kterých se pokusím některé skvělé nápady autorky prezentovat:

Gender Bullshit: nejdřív autorka nechá hráče pokusit se projít mezerou ve stěně objektem, který stěnou prostě projít nemůže - čímž autorka poukazuje na to, jak zvláštně se cítí ve svém životě - chce hráčovi nabídnout nějak zprostředkovat svůj pocit, a tak o pár prostředí dál místo toho, aby ukázala, jak automatická postavička prochází kolem jiných, které ji zdraví jako muže přestože se jako muž necítí - čímž by se jasně oddělila od hráče, nechá hráče, aby kolem nich prošel sám a sám tak snesl jejich slova. Hra je na to velice zaměřena, zprostředkovat hráčovi situace, které sama prožívala, v jednoduchých herních úkolech - dostat se zleva doprava, nebo např.: když autorka chce jít na dámský záchod, cítí se jako v bludišti překážek, kdy ji nesmí žádná žena vidět a ona se musí dostat až na záchod nepozorovaně - pokud ji žena uvidí, spustí se patřičné “auč” jako znamení trapné situace - lépe by tuto svou zkušenost vyjádřila leda vložením úseku hry splinter cell, minimalistická verze je ale zřetelná pro ty, kteří chtějí rozumět.

Medical Bullshit: autorka se setkává s doktory, tento level působí hodně zdlouhavě, řekl bych že ne náhodou, protože celý proces působit zdlouhavě má, čekání v čekárně kdy hráč nemůže nijak ovlivnit jak dlouho bude čekat, může jen chodit sem tam po místnosti a čekat na pořadník. V další obrazovce je po hráči chtěno vystoupat na stupínek po několika schodech s postavičkou, která se třese a chová se nesvolně na to co je od ní očekáváno - tím vlastně autorka vzbuzuje stejný pocit v hráčovi jako měla ona, hráč je nervózní, že ho figurka neposlouchá a chce už to mít prostě za sebou. Následuje polykání tabletek na snížení tlaku, které si mylsím že není tak chytře vyřešeno jako ostatní části levelu, protože nedávají smysl - proč by měl někdo chytat tabletky které padají vždycky z jíného místa? Ale to už bych zacházel do kritiky… Hormonální léčba se komplikuje a je čas na další úroveň.

Hormonal Bullshit: ta divná část hry, kdy je všechno před zhroucením a hráč neví jestli se hlavní postava dočká konce. Mechaniky hry se vrací k už představeným situacím, jen s nějakými změnami - autorka upozorňuje na to, k čemu předchozí kroky vlastně vedly a jak (podivně) změnily situaci.

It Gets Better?: hráč je hned ze začátku položen do zlomových situací, která musela autorka sama prožít, hráč vždycky koná rozhodující pohyb nebo gesto, které oděluje jednotlivé osudové kroky od sebe - je nám předložen telefon ve kterém je zpráva, asi důležitá zpráva a stejně jako autorka se musíme odhodlat jej otevřít a přečíst si ji ať už se v ní skrývá cokoliv. Opět se dostáváme do prostředí které nám přibližijí autorčiny nálady, až se nakonec ocitáme ve hře pong, kde míčkem bouráme vlastní díru do zdi, kterou pak má pomyslná autorka projít v podobě tvaru, který překvapivě na konci není nijak určitý, ale pořád se mění a hledá, čímž autorka ze sebe dělá jakousi těžce openminded postavu. Nakonec se stáváme motýlem, který je šťastný a letí vstříc neznámým zítřkům, protože nakonec: tohle je přece teprvce začátek.

Hru nejde prohrát, jediné jak je možné hru nedokončit je neschopnost stisknout nějakou šipku na klávesnici, ale nakonec - o to jde přece v každé hře, jen třeba ve složitějším měřítku. Připomíná mi proto spíš interaktivní knížku, že jediným druhem prohry je vlastně nečinnost - jediným způsobem jak nedočíst příběh v knížce je přestat číst. Nicméně herní podání jí nepopřu, autorce se povedlo udělat vpodstatě jakýsi nový druh hry - autobiografní hru použitou pro zprostředkování vlastní zkušenosti.