Lucas Pope – The Republia Times. Analýza

Lucas Pope se již v několika svých hrách věnuje tematice autoritativních režimů a jejich dopadu na obyčejného člověka. The Republia Times je předchůdcem titulu Papers, Please, simulátoru práce celního úředníka země totalitního režimu. V The Republia Times je hráč vsazen do role šéfeditora státem kontrolovaného deníku a jeho úkolem je tisknout takové články, které zvyšují loajalitu veřejnosti vůči establishmentu. Motivací má být fakt, že režim drží vaši rodinu jako rukojmí.

Toliko k fikčnímu settingu titulu. Podoba s Papers, Please je povšimnutelná na první pohled; odosobněná prorežimní mašinérie, která má hráče „semlít“.

The Republia Times interaguje s hráčem pomocí mechanik, reprezentující akce, kterými by mohl disponovat skutečný novinový šéfeditor. Po drátě přicházejí zprávy, které potom hráč vybírá do aktuálního čísla. Tímto způsobem hra jakoby vyprávěla příběhy dvou realit. Jedna je ta augmentovaná (teda vyprávěná hráčem a interpretovaná veřejností) a druhá je ta syrovější, přicházející bezprostředně po drátě. Hra pracuje se dvěma důležitými údaji: loajalitou veřejnosti k vladnoucímu režimu a mohutností čtenářské základny deníku. Loajalita subjektů se zvyšuje či snižuje zveřejňováním prorežimních respektive protirežimních zpráv, zatímco čtenost je přímo úměrná počtu neseriózních bulvárních novinek. Kromě volby toho, jaké zprávy zveřejnit, má hráč také možnost některé články zvýraznit nebo ukrýt nafukováním či zkracováním jejich obsahu.

Z počátku jsou hráči předkládány výzvy prostřednictvím jakéhosi státního kontrolního orgánu. Většinou jde o to, získat a udržet v omezeném časovém horizontu dostatečný počet čtenářů anebo vylepšit veřejné mínění o establishmentu žádoucím způsobem. Jinou množinu výzev hráč později ve hře obdrží od rebelské buňky prostřednictvím drátu, po kterém jinak obyčejně chodí jen zprávy.

The Republia Times tedy společně s hráčem vypráví příběh. I přes minimalistické grafické a herně-mechanické provedení je hra velmi úspěšná v interaktivně-narativním smyslu. Skrze příchozí zprávy k editaci se hráč může dozvědět o dalších příběhových detailech. Například to, že Republia se vzpamatovává z dlouhé války, stále probíhají šarvátky se sousední Antegrií, osobnosti emigrují a armáda je v katastrofálním stavu. V jistou chvíli je zde prezentována možnost, zda podpořit rebely (kterým se v průběhu hry podaří nabourat se zpravodajského systému) s příslibem osvobození editorovy rodiny, nebo zůstat konformistickým novinářem výměnou za bezpečnou nesvobodu svých blízkých. Vítězství rebelů hráč docílí snížením veřejné loajality v kombinaci se zvýšením čtenosti, zatímco establishment je možné podpořit celkem logicky zvýšením loajality a čtenosti. Hra však pro našeho editora neskončí nikdy dobře, neboť rebelové v případě svého vítězství zvolí naprosto stejné prostředky manipulace s veřejností. V případě upevnění stávajícího zřízení, se vás režim prostě zbaví, jelikož vaše pracovní pozice už není potřebná. V obou případech zůstane editorova rodina v ohrožení.

Zajímavým rozpracováním tohoto tématu je následovník této hry nazvaný Papers, Please.

Lukáš Hasa