Analýza - Polymorphous perversity

Polymorfous perversity je, jak sám autor Nicolau Chaud píše, "hra o sexu" a na první pohled je to na ní poznat. Hned na jejím začátku se setkáváme s hlavním hrdinou masturbujícím nad pornografickým snímkem. Ten je skupinou neznámých postav přenesen do světa, ve kterém nic není tabu, aby zde vyřešil sexuální problém, jenž má a nejspíš o něm ani netuší. Podobně jako intro, na sexuálních zážitcích stojí hra celá, ale její poselství není ani zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Hra předkládá úchylky a perverznosti všeho druhu jako něco naprosto všedního a normálního, ovšem hráči samotnému dává na výběr, jak se svojí postavou naloží a jak bude na takový svět nahlížet. Navíc proti sobě staví sex a lásku. Nutí hráče primárně zamyslet se nad tím, nakolik jsou tabu ve společnosti opodstatněná, pokud oběma partnerům vyhovuje, co dělají, a nakolik spolu souvisí (a kryjí se) láska a chtíč.

Pojem polymorfní perverzita označuje lidskou schopnost dosáhnout orgasmu při činnostech vymykajících se těm, které jsou všeobecně chápány společností za normální sexuální chování. Sigmund Freud označuje děti do pěti let za „polymorfně perverzní“. V tuto dobu je dítě schopné vnímat své libido, ovšem není omezováno normami, se kterými se zatím ještě nesetkalo, nebo ani není schopno je chápat. Takové jako incestní a bisexuální chování je pro dítě v tomto věku naprosto přirozené, pokud je to něco, co se mu líbí. Až později pod vlivem výchovy je mu sex představen jako činnost prováděná primárně mezi mužem a ženou za cílem reprodukce.

Podobně jako pro dítě, pro postavy Polymorphous perversity neexistují zábrany. Sexuální praktiky v „našem světě“ tabuizované jim připadají normální a naopak zvláštní jim připadá postava přicházející z „toho druhého světa“ už jen proto, že je zvyklá zakrývat své tělo oblečením.

Hra je celá vyvedena v teplých pastelových barvách a někdy přespříliš barevné a nereálné zobrazení spolu s hudbou, která se do podvědomí vkrádá jen nenápadně, a sexem ztvárněným jako souboj - nutnost pro sbírání zkušeností, bez které by postava navíc nepřežila - může odvádět hráče od faktu, že například nekrofilie je vlastně něco špatného a měl by se opravdu zamyslet předtím, než nechá svoji postavu takový čin spáchat. Nejde tu jen to, co za problém je před nás stavěn, ovšem i způsob, jakým je nám podáván.

Polymorphous perversity předkládá hráči celou škálu ve společnosti tabuizovaných sexuálních praktik. Hned na začátku hry se ovšem setkáváme s postavou, která říká: „Taboo is only a taboo until you break it.“ Jen v jediném úseku hry, kdy se hlavní postava potřebuje dostat k věštkyni, aby získala informace potřebné k dalšímu postupu, je hráči předložena široká škála praktik včetně gerontofilie, zoofilie, styku se ženou s dítětem nebo se ženou bez končetin, a je jen na něm, jestli se rozhodne pro všechny, nebo některé vynechá, aby jiné musel opakovat. Rozhodovat se může po celou dobu hry a položit tak své postavě hranice toho, co pro ni bude tabu a co ne. A každý hráč bude mít tuto hranici postavenou jinde, což je zpravidla způsobeno jeho osobní morálkou a výchovou.

Se sexuálním chováním, které je v západním světě označováno za nenormální, se v jiných obdobích nebo kulturách můžeme setkat jako s naprosto běžným. Pro kultury starověkého Řecka a Říma bylo na denním pořádku sexuální chování na veřejnosti, přes sex se stejně jako ve starém Japonsku předávaly zkušenosti ze staršího muže na mladšího. Tabu se liší jak s celými národy, tak se samotnými jedinci a hranice toho, co ještě je normální a co už není, je pokaždé jinde a hlavně se stále posouvá různými směry. A v Polymorphous perversity tato hranice vůbec není. Je jen na hráči, kam si ji postaví.

Sex jako takový je ve společnosti stále poněkud ožehavým tématem a to samotné může vést k jednomu z problémů, na které hra poukazuje – potlačování sexuálních pudů.

Perverze, stejně jako neurózy, v člověku vznikají a vyvíjejí se jen za jistých okolností a málokdy jsou mu dány od narození geneticky. Jak se sexem související, tak nesouvisející, příjemné i nepříjemné situace, které si dítě prožilo v dětství, mohou ovlivnit jeho chování ve společnosti na celý život. Takové problémy často zůstávají neřešeny a nakonec přerůstají do rozměrů, kam by se nikdy nemusely dostat, kdyby se o ně zavčasu někdo začal zajímat.

Další z prvků Polymorphous perversity je, že staví naproti sobě chtíč a lásku. Všeobecně je pro nás v mnoha případech naprosto přirozené, že ve vztahu s někým, koho nevidíme jen jako potencionálního sexuálního partnera, skrýváme vlastnosti a touhy, za které bychom se s někým naprosto cizím nestyděli. Nebo naopak děláme věci, na které bychom jinak nepřistoupili, abychom si někoho milovaného udrželi. To samo o sobě vede k dalším problémům, jak v nitru jedince a jeho přístupu k sobě, tak k jeho přístupu k celé společnosti.

S láskou se ovšem u ostatních postav hry příliš nesetkáme, mnohé samy tvrdí, že nevidí rozdíl mezi touhou po sexu a láskou a láska jako taková, jak ji my chápeme, v jejich světě ani není k nalezení.

Myšlenky Polymorphous perversity nemusejí možná na první pohled připadat člověku tak zásadní, ovšem sex je důležitou součástí lidského života, a už Freud ho vyzdvihoval jako jednu z těch nejzásadnějších. Tak, jako se ovlivňují všední situace mezi sebou, ovlivňují se navzájem i s těmi intimnějšími, které jsou přehlíženy a právě proto mohou zanechávat o to větší následky.

Pro člověka je přirozené nechávat si pro sebe intimní problémy, a myslím, že hlavní myšlenkou hry je pokus hráči říct, že to nemusí být vždy nejlepší řešení. Ať už jen proto, že takový problém nemusí být tak fatální, jako ho člověk vidí, nebo naopak právě proto, že pokud se nedočká řešení, mohl by přerůst v něco, co už řešení mít nebude.

Zdroje:

Hra Polymorphous perversity, http://gamejolt.com/games/rpg/polymorphous-perversity/8383/

Oficiální blog Polymorphous perversity, http://spritesex.blogspot.cz

Kritický slovník psychoanalýzy, http://www.iapsa.cz/rycroft/index.php

Julie Doleželová, 415334