The Art Game by PippinBarr
The Art Game, jak už název napovídá je doslova “hra na umělce”. Hra je celá provedena v barvách šedi a pixelovou grafikou, což krásně podtrhuje již tak minimalistický kontext celé hry.
Ve hře můžeme hrát celkem za dvě postavy v režimu pro jednoho hráče, anebo zvolit hru dvou hráčů a hrát za pár.
První postavou je uznávaný malíř Cicero Sassoon, druhou postavou je ruská sochařka Alexandra Tetranov a poslední možností je pár videoartistů William Edge & Susan Needle.
Po zvolení jakékoliv postavy se dostáváme do ateliéru, kde se setkáváme s postavou kurátorky, ta nám řekne že je potěšena tím, že vytvoříme díla pro její výstavu a sdělí nám, že jí máme zavolat, jakmile budeme mít nějaká díla k posouzení.
Poté už máme volnou ruku a můžeme si prohlédnout naše hlavní pole působnosti a to ateliér. Celkově tu jsou pouze tři prvky nabízející interakci, prvním jest malířské plátno(Cicero), sochařské náčiní(Alexandra) nebo virtuální helmy(William & Susan). Dále tu máme možnost si prohlédnout již vytvořená díla, přejmenovat je nebo je vyhodit a nebo zavolat kurátorce, ať posoudí naše díla.
Při interakci a pokusu o vytvoření díla zjišťujeme, že hrajeme jakési minihry založené na klasických videohrách. V případě malířa Cicera se jedná o hru Snake, v případě sochařky Alexandry o hru Tetris a v případě dua videoartistů o variaci hry SpaceWars.
Dílo nýbrž netvoříme úspěšným hraním těchto miniher ale naopak, když neuspějeme tak hra zaznamená loosing screen a ta je poté naším daným dílem.
Nejzajímavější na této mechanice je dle mého pokus o interpretaci toho, že umění může být rúznorodé, náhodné, nechtěné a také že k němu může vézt dlouhá dřina ale i první pokusy, při různých vyzkoušeních zjišťujeme, že je naprosto jedno, jak dané dílo vytvoříme. První možnost vlastní řízené kreativity dostáváme při volbě názvu daného díla, později ale zjistíme že také nezáleží na tom jak dílo pojmenujeme, jakmile totiž zavoláme kurátorce, ať příjde zhodnotit naše díla tak se kurátorka rozhoduje náhodně a buď nám sdělí, že si nic nevybrala a máme se více snažit, nebo si vybere pouze nějaká díla a řekne nám, ať vytvoříme další a nebo si naráz vybere rovnou tři díla a hra pokračuje výstavou. Ve hře vůbec nezáleží na tom, jak díla tvoříme, jak velké je pomyslné skore v minihrách, kurátorka může často i jedno dílo ohodnotit různě, což má za úkol prezentovat to že vnímání umění je velice subjektivní záležitost závisející na mnoha okolnostech a vkusu, který se ale také může měnit.
Jakmile se dostáváme do výstavní síně tak zde můžeme vidět nejen svá díla ale díla i ostatních umělců. Jakmile uvidíme návštěvníka stát před naším výtvorem tak s ním můžeme provést interakci a dozvědět se jeho názor na naše dílo. Většinou si můžeme vyslechnout, že je návštěvník ohromen jako vždy u našich děl, nebo naopak mírně zklamán. Jakmile dojdeme na konec výstavní síně hra končí. Žádná závěrečná obrazovka, žádné credits.
Hra velice vybíravým a zároveň i ironickým způsobem poukazuje na životní proces tvorby umění, kdy si často nemůžeme být úplně jisti, co dopředu vytvoříme a jaké dojmy z toho budou mít odborníci i široká veřejnost. Mechanika náhodnosti výběru děl kurátorkou nás může přivádět často i k zoufalství, když si kurátorka né a né vybrat (zde bychom mohli najít narážku na zneuznané umělce, špatné období tvorby) a nebo na druhou stranu nás hra může nechat prožívat až maniakální štěstí, když si kurátorka vybere díla, které se nám samotným líbila a jejich tvorbu jsme si, ať už jakkoliv, užili. Celkový minimalistický styl hry i výběru tvorby umění dle mého odráží moderní umění pravdivým leč ironickým způsobem.
Také nám svými mechaniky, kdy umění tvoříme minihry jež zná v podstatě každý snaží připomenout, že umění může být pro každého, nejen pro proslulé umělce ale že i amatér může vytvořit obdivuhodné dílo a jen hlouběji tímto poukazuje na to, že vnímání umění i her současně může být velice subjektivní záležitostí a že nemůžeme nutně říci, že je jen jeden správný výklad.
Art Game je dle mého názoru velice dobrý počin, kdy nám hra ponouká přemýšlet nad základními a jasnými otázkami, “Co je umění? Co je hra? Kdy můžeme hru označit za umění?” ale také nad vlastním údělem, kdy musíme snést odmítnutí kurátora, nebo nepřijetí našeho díla veřejností, kdy se dostáváme k otázce zda umění tvoříme pro vlastní radost a naplnění nebo pro potěšení druhých.
Hře chybí složitější mechaniky a také audio podklad, které mne při hraní ale pouze utvrdili v tom, že to důležité, oč tu jde je umění a pohled na něj.
"Experience the agony of rejection by the curatorial team! Consider selling out and just making what people seem to want! Change your mind again and follow your dreams! Be a star of the art world! Be a horrible failure! Be an artist!"
Malý poznatek na závěr: minimalistické pojetí hry, grafika vyvedená v barvách šedit a binární závěry, která potvrzuje i oficiální anotace hry uvedená výše v nás mohou vzbuzovat dojem, že záleží jen na tom s jakým se setkáme výsledkem. Pokud bychom ale takovýto poznatek sebou nesli po dobru hraní tak nám absence konečné obrazovky a žádného highscore či jiné formy hodnocení jen v mete do tváře, že není důležité čeho jsme dosáhli, ale zda jsme si užili proces výtvoru toho díla.
Lukáš Kromholz - 433668
No comments:
Post a Comment