Analýza hry: Depression Quest

Hru Depression Quest jsem poprvé hrál loni v zimě poté, co jsem si o ní přečetl na Rock, Paper, Shotgun. Jsem za to rád, protože jsem si hru zahrál ještě před aférou Gamergate, na jejímž počátku hra vlastně stála a které se v této analýze nebudu vůbec věnovat. Musím říci, že na mne hra silně zapůsobila, ne snad proto, že bych trpěl depresemi, ale pro sugestivní přiblížení takového stavu, kvalitní audiovizuální zpracování a konečně a především pro samotný akt vytvoření počítačové hry, která se zaměřuje na všední život s běžnou, leč pro velkou částí veřejnosti obtížně pochopitelnou přítěží.

Depression Quest se hraje z pozice člověka blíže neurčeného pohlaví ve věku „dvacet a něco“ (twenty-something), který má nudnou práci, partnera, rodiče, určitý okruh známých a nejasnou představu co se životem. Potýká se s problémy s motivací, zlobí se na sebe za svou „lenost“, ovšem neví přesně jak s ní bojovat. Úvod ke hře avizuje, že se hra nesnaží být zábavnou nebo lehkou. Skutečně se jedná o velmi vážnou hru ve všech ohledech a poznámka odrazující depresivní návštěvníky stránky od hraní hry je s největší pravděpodobností zcela na místě.

Co se týče žánru, Depression Quest se dá s velkou mírou jistoty zaměřit do žánru interaktivní fikce. Technicky se jedná o relativně prosté řešení, hra by se pravděpodobně dala zpracovat jako gamebook (byť by nejspíše bylo třeba přidat nějaké pravidlo s počítáním bodů, domnívám se, že je ve hře zakomponovaná proměnná reflektující míru závažnosti psychického stavu ústřední postavy. Každopádně existence této proměnné, která je patrná i z url adresy každé scény, naznačuje, že je hra technicky poněkud komplexnější než minimalistická HTML fiction).

Formálně se hra hraje podobně jako většina interaktivních fikcí, to znamená, že jsou hráči textově přiblíženy scény a představeno několik možností, jak na danou situaci reagovat. Situace, se kterými je hráč konfrontován, jsou velice všední, jako třeba vyhlídka večera naplněného nezáživnou prací. Popisy těchto situací se zaměřují na vnitřní boj postavy s absencí motivace, strachem, vyčerpáním ze sociálních interakcí a stresem. Hráč si po přečtení scény vybere z nabídnutých východisek, z nichž ovšem zpravidla alespoň jedno není „klikatelné“, představuje možnost pouze hypotetickou, kterou by mohla zvolit postava, která není zatížená depresí. Hráč a také postava tak například ví, že možnost číslo jedna a na první pohled nejlepší možnost jak strávit večer je uvolnit se intimně s partnerem, ovšem jediné možnosti, které připadají v úvahu, jsou navrhnout něco jiného nebo říci, že nemá náladu. Tvůrkyně tak jasně akcentuje absenci možnosti volby, které depresivní člověk čelí. Podle mého názoru se jedná o naprosto klíčový prvek celé hry, který zásadně ovlivňuje i její vyznění – vzhledem k tomu, že cílem hry je podle autorky rozšířit povědomí o depresivních psychických stavech, věřím, že se jedná o dobrý způsob, jak vysvětlit i lidem bez přímých zkušeností handicap, který nemoc představuje.

Audiovizuální složka hry je poměrně prostá. Hrou provází velmi volná melancholická klavírní melodie, což je vcelku pochopitelná volba vzhledem k neveselému obsahu. Zajímavým opakujícím se vizuálním prvkem je všudypřítomné zrnění, statický šum, který je metaforou roztěkanosti, nesoustředění, nepřítomného zírání do obrazovky, zoufalství z neschopnosti myslet souvisle, jde o „feel that can be only described as mentally fidgety“. Jediným dalším prvkem jsou zrnící gify polaroidových fotografií všedních předmětů, které snad mají akcentovat mundánnost života s duševní poruchou.

Během hraní hry jsou pod popisy scén umístěny bannery, které reflektují aktuální vážnost stavu postavy, pokrok v terapii a informace o tom, zda pacient užívá antidepresiva. Na začátku hry je postava v depresi, nevyhledává pomoc terapeuta a ani neužívá léky. Musím říci, že jakkoliv jsem byl zvědavý na alternativní špatné konce, napoprvé jsem hru hrál tak, abych vyhrál, tedy setkal se s terapeutem, začal užívat psychofarmaka a co nejvíce interagoval se svým okolím. Je na první pohled zjevné, že východiska každé scény jsou seřazena od nejlepšího k nejhoršímu: například ve scéně, kdy se matka zeptá postavy zda je vše v pořádku, hráč instiknktivně tuší, že nejlepší by bylo se matce otevřít a svěřit. Hru tedy není složité dohrát, pokud bude hráč vytrvale volit nejsvrchnější klikatelné východisko, vyhraje, resp. dostane se na nejlepší alternativní konec za krátkou chvíli. Po bližším zkoumání je ale patrný další smysl řazení východisek, a sice od pro postavu nejtěžšího (jít s pravdou ven, vyhledat pomoc, požádat blízké o pomoc, začít pracovat) přes spektrum snazších řešení situace až po východisko, které je za daných okolností nejjednodušší a nasnadě: změnit téma konverzace, lehnout si, zapnout televizi a vypnout mysl (turn on tv and let your mind go blank). Čte-li hráč scény pozorně a snaží-li se do hrdiny vcítit, ptá se nutně sám sebe, zda by v jeho kůži skutečně volil na první pohled jasná řešení a z této konfrontace si udělal obrázek života s depresivními stavy mysli.

Ze zvědavosti jsem se pokusil napodruhé hrát hru co „nejhůře“, tedy volit možnosti co nejhorší a objevit nejhorší konec. Zdá se, že všechny špatné konce jsou pouze modifikace toho dobrého, špatné volby tedy nijak neexpandují příběh a neotevírají alternativní dějové linie. Takové chování tedy hráče nijak neodměňuje, nelze se proklikat k drastickému konci příběhu a například postavě ublížit: je konec podobný geopolitické strategii Balance of powers z přelomu osmdesátých let, kde může hráč rozpoutat jadernou válku a tím prohrát, načež se objeví nápis přibližně říkající: ne, není zde animovaný atomový hřib a těla létající vzduchem, neodměňujeme selhání.

Pokud bych měl zhodnotit, zda se autorce hra povedla, musím říci, že přinejmenším na mne hra fungovala nejspíše přesně tak, jak byla zamýšlena. Zcela zásadní pro kouzlo hry je kvalitně napsaný příběh s uvěřitelnými situacemi a dialogy a sugestivně vylíčené vnitřní pocity postavy, které hráči pomohou lépe vstřebat emočně více či méně exotický zážitek.


Jonáš Prstek, učo: 356822