Ve hře Art Game od Pippin Barr se dostáváme do role umělce, který připravuje nová díla pro kurátora nadcházející výstavy. Samotná hra se nese v minimalistickém retro stylu černobílého pixelartu s dávkou ironie a nadnesenosti, kterou můžeme vidět v parodování dnešního uměleckého světa. Cílem samotné hry je tak vytvořit takové dílo, které se zalíbí kurátorovi - ve hře v roli hlavního soudce a rozhodčího - tak, aby ho poslal na výstavu.
Na začátku hry dostane na výběr mezi čtyřmi postavami - malíř Cicero, sochařka Alexandra a William se Susan, kteří fungují jako volba pro dva hráče. Všichni mají stejný cíl - dostat své dílo na výstavu, kterou pořádá kurátor, který se objeví na začátku každého běhu hry. Protagonista se může volně pohybovat po svém ateliéru. Poněkud zvláštní vlastnost této mechaniky je, že postava jde pořád daným směrem a nedá se zastavit (nedá se třeba například zastavit se uprostřed ateliér). Postavička se zastaví, až dojde ke kolizi s nějakým předmětem nebo zdí. Zároveň může být iritující u hry dvou hráčů to, že musí pro interakci s herními objekty, stisknout dvě různá tlačítka současně.
Každý charakter má svou vlastní techniku vytváření uměleckého díla. Při tvorbě na nás dýchne opět závan retra a nostalgie, protože malba, sochařství nebo vytváření videí jsou vlastně minihry v podobě her Snake, Spacewar a Tetris. Zde ale může nastat první možná frustrace, protože zde nevidíme žádný ukazatel skóre a hráč neví, zda postupuje dobře nebo špatně. Vytváření díla končí v tom okamžiku, kdy hráč buďto minihru prohraje nebo ji sám hráč násilně ukončí. Poté mu jsou dány možnosti dílo pojmenovat, vyhodit ho a ponechat si ho. Kdykoli poté může zavolat kurátorovi, který díla okomentuje.
Hra počítá s předchozí zkušeností hráče z jiných her a neobsahuje žádný tutoriál a ani vysvětlení, co má dělat nebo čeho má dosáhnout (díky samotnému záměru hry), takže hráči, kteří nikdy neviděli hry Snake, Tetris nebo Spacewar budou mít herní zážitek znatelně chudší a budou spíše více frustrování. Jediným návodem jsou řádky textu na horních a dolních okrajích, které prezentují, kterými tlačítky se postava ovládá nebo jak může interagovat.
Hratelnost všech třech miniher se velmi liší. Malířův Snake se pohybuje již od začátku velmi rychle a nezkušený hráč brzy hru prohraje. Matoucí také může být to, že had může procházet stěnami a objevuje se na druhé straně obrazovky. Kolize sice tak může nastat jen, když had narazí sám do sebe, ale je horší odhad, kde se přesně na druhé straně hlava hada objeví. Na druhou stranu je Tetris u sochařky velmi jednoduchý a může se táhnout do nekonečna, pokud hráč se snaží tvořit řady a tím je odstranit, jako u klasického Tetrisu. To je také možný odkaz na pečlivou a zdánlivě nekonečnou práci sochařů narozdíl od některých například konceptuálních malířů. Ovládání hry Spacewar u dvou performerů, kteří se převlečou za dvě různé kosmické lodě a natáčí video, se pohybuje někde na stejné hranici jako u minihry Snake u postavy malíře.
Jak při snaze dosáhnout co největšího pomyslného skóre, tak při snaze využít tyto hry jako nástroj pro vytváření vizuálně zajímavých děl, skončí snaha hráče stejně náhodně a jeho úsilí může být klidně zbytečné. Dokonce je zbytečné vymýšlet originální jména jednotlivým výstupům hráčovy práce. Odpověď kurátora na vytvořené dílo je generována zcela náhodně a nezávisí na žádné hráčově akci. Tuto skutečnost však hráč většinou zjistí až po mnoha pokusech vytvořit malbu nebo sochu, která by se kurátorovi zalíbila. Hráč je tak v pozici bezmocné panenky bez efektivní možnosti strategizování či využívání jiných herních dynamik. Se samotným hráčem si tak program vlastně jen pohrává (role se obrací).
Podle mého názoru však hra Art Game nechce hráče frustrovat jen z nějaké zvrhlé škodolibosti, ale aby mu ve zjednodušené a ironické formě ukázal svět dnešních umělců. Ti jsou odkázáni v některých případech také na jakýsi princip náhody, který řídí pouze daný kurátor, sponzor nebo mecenáš. Kurátor je právě i ve skutečném světě často ten, který rozhoduje, zda se dané dílo stane uznávaným uměním mezi umělci. Hráč se tak vžívá do role jednoho článku řetězce ve světě umění, kde dalším je právě kurátor a poté výstava. Dostává se mu emocionální zážitek podobný tomu, který může dnešní umělec prožívat, tedy pocit štěstí, inspirace, nadšení nebo naopak frustraci, zavržení a pocit zbytečnosti.
Když hráč uzná za vhodné s pocitem, že vytvořil dostatek kvalitních uměleckých děl (dobře je vyselektoval a pojmenoval), může se svou postavou přejít k telefonu a zavolat kurátorovi. Jak již bylo řečeno, jeho rozhodnutí je čistě náhodné a může vyústit ve dvě různá rozhodnutí. První je, že díla zamítne (není to to pravé, co hledá) a řekne umělci, ať mu zavolá, až bude mít něco nového. Pokud se negativní odpovědi opakují, po několika pokusech hra končí s titulkem novin, kde komentují nepřidělení hráčových děl na výstavu. Druhá možnost, že kurátor díla přijme a nechá hráče pracovat dál a poté ho pozve na výstavu.
Ve skutečném světě by každý očekával, že se bude konat vernisáž s programem a sklidí se komentáře a kritiky od odborné veřejnosti. V Art Game však hráč pouze přichází do galerie, kde visí jeho dílo (díla) mezi ostatními. Může sice interagovat s ostatními postavami, ale jejich odpovědi jsou opět náhodně generované. Tak jako někdy ve skutečném světě. Hráč pak po svém uvážení může galerii opustit a hra končí. Děj nemá žádné vyvrcholení, a tak v hráči může vzniknout pocit zklamání a frustrace, že i když hru prakticky vyhrál, nedostane se mu žádné pořádné pochvaly nebo ovací.
Jakub Špiřík, 359725
Na začátku hry dostane na výběr mezi čtyřmi postavami - malíř Cicero, sochařka Alexandra a William se Susan, kteří fungují jako volba pro dva hráče. Všichni mají stejný cíl - dostat své dílo na výstavu, kterou pořádá kurátor, který se objeví na začátku každého běhu hry. Protagonista se může volně pohybovat po svém ateliéru. Poněkud zvláštní vlastnost této mechaniky je, že postava jde pořád daným směrem a nedá se zastavit (nedá se třeba například zastavit se uprostřed ateliér). Postavička se zastaví, až dojde ke kolizi s nějakým předmětem nebo zdí. Zároveň může být iritující u hry dvou hráčů to, že musí pro interakci s herními objekty, stisknout dvě různá tlačítka současně.
Každý charakter má svou vlastní techniku vytváření uměleckého díla. Při tvorbě na nás dýchne opět závan retra a nostalgie, protože malba, sochařství nebo vytváření videí jsou vlastně minihry v podobě her Snake, Spacewar a Tetris. Zde ale může nastat první možná frustrace, protože zde nevidíme žádný ukazatel skóre a hráč neví, zda postupuje dobře nebo špatně. Vytváření díla končí v tom okamžiku, kdy hráč buďto minihru prohraje nebo ji sám hráč násilně ukončí. Poté mu jsou dány možnosti dílo pojmenovat, vyhodit ho a ponechat si ho. Kdykoli poté může zavolat kurátorovi, který díla okomentuje.
Hra počítá s předchozí zkušeností hráče z jiných her a neobsahuje žádný tutoriál a ani vysvětlení, co má dělat nebo čeho má dosáhnout (díky samotnému záměru hry), takže hráči, kteří nikdy neviděli hry Snake, Tetris nebo Spacewar budou mít herní zážitek znatelně chudší a budou spíše více frustrování. Jediným návodem jsou řádky textu na horních a dolních okrajích, které prezentují, kterými tlačítky se postava ovládá nebo jak může interagovat.
Hratelnost všech třech miniher se velmi liší. Malířův Snake se pohybuje již od začátku velmi rychle a nezkušený hráč brzy hru prohraje. Matoucí také může být to, že had může procházet stěnami a objevuje se na druhé straně obrazovky. Kolize sice tak může nastat jen, když had narazí sám do sebe, ale je horší odhad, kde se přesně na druhé straně hlava hada objeví. Na druhou stranu je Tetris u sochařky velmi jednoduchý a může se táhnout do nekonečna, pokud hráč se snaží tvořit řady a tím je odstranit, jako u klasického Tetrisu. To je také možný odkaz na pečlivou a zdánlivě nekonečnou práci sochařů narozdíl od některých například konceptuálních malířů. Ovládání hry Spacewar u dvou performerů, kteří se převlečou za dvě různé kosmické lodě a natáčí video, se pohybuje někde na stejné hranici jako u minihry Snake u postavy malíře.
Jak při snaze dosáhnout co největšího pomyslného skóre, tak při snaze využít tyto hry jako nástroj pro vytváření vizuálně zajímavých děl, skončí snaha hráče stejně náhodně a jeho úsilí může být klidně zbytečné. Dokonce je zbytečné vymýšlet originální jména jednotlivým výstupům hráčovy práce. Odpověď kurátora na vytvořené dílo je generována zcela náhodně a nezávisí na žádné hráčově akci. Tuto skutečnost však hráč většinou zjistí až po mnoha pokusech vytvořit malbu nebo sochu, která by se kurátorovi zalíbila. Hráč je tak v pozici bezmocné panenky bez efektivní možnosti strategizování či využívání jiných herních dynamik. Se samotným hráčem si tak program vlastně jen pohrává (role se obrací).
Podle mého názoru však hra Art Game nechce hráče frustrovat jen z nějaké zvrhlé škodolibosti, ale aby mu ve zjednodušené a ironické formě ukázal svět dnešních umělců. Ti jsou odkázáni v některých případech také na jakýsi princip náhody, který řídí pouze daný kurátor, sponzor nebo mecenáš. Kurátor je právě i ve skutečném světě často ten, který rozhoduje, zda se dané dílo stane uznávaným uměním mezi umělci. Hráč se tak vžívá do role jednoho článku řetězce ve světě umění, kde dalším je právě kurátor a poté výstava. Dostává se mu emocionální zážitek podobný tomu, který může dnešní umělec prožívat, tedy pocit štěstí, inspirace, nadšení nebo naopak frustraci, zavržení a pocit zbytečnosti.
Když hráč uzná za vhodné s pocitem, že vytvořil dostatek kvalitních uměleckých děl (dobře je vyselektoval a pojmenoval), může se svou postavou přejít k telefonu a zavolat kurátorovi. Jak již bylo řečeno, jeho rozhodnutí je čistě náhodné a může vyústit ve dvě různá rozhodnutí. První je, že díla zamítne (není to to pravé, co hledá) a řekne umělci, ať mu zavolá, až bude mít něco nového. Pokud se negativní odpovědi opakují, po několika pokusech hra končí s titulkem novin, kde komentují nepřidělení hráčových děl na výstavu. Druhá možnost, že kurátor díla přijme a nechá hráče pracovat dál a poté ho pozve na výstavu.
Ve skutečném světě by každý očekával, že se bude konat vernisáž s programem a sklidí se komentáře a kritiky od odborné veřejnosti. V Art Game však hráč pouze přichází do galerie, kde visí jeho dílo (díla) mezi ostatními. Může sice interagovat s ostatními postavami, ale jejich odpovědi jsou opět náhodně generované. Tak jako někdy ve skutečném světě. Hráč pak po svém uvážení může galerii opustit a hra končí. Děj nemá žádné vyvrcholení, a tak v hráči může vzniknout pocit zklamání a frustrace, že i když hru prakticky vyhrál, nedostane se mu žádné pořádné pochvaly nebo ovací.
Jakub Špiřík, 359725
No comments:
Post a Comment