Analýza hry Art game

    Nezávislý vývojář Pippin Barr přišel po 8-bitové simulaci The Artist is Present s dalším titulem, který svým nekonvenčním přístupem překračuje hranice běžných digitálních her a ironicky komentuje současný svět umění.

"Experience the agony of rejection by the curatorial team! Consider selling out and just making what people seem to want! Change your mind again and follow your dreams! Be a star of the art world! Be a horrible failure! Be an artist!"
 (anotace hry)

V Art game se totiž ocitáme v roli umělce a je nám zadán úkol vytvořit několik uměleckých děl a  podílet se na skupinové výstavě v Galerii moderního umění v New Yorku. Možnosti jak tvořit jsou tři: jako minimalistický malíř Cicero Sassoon, sochařka Alexandra Tetranov nebo jako umělecká dvojice William Edge & Susan Needle zabývající se videoartem.

V tomto monochromatickém světě umělec ve svém ateliéru vytváří artefakty pomocí jednoduché mechaniky: hraním klasických známých her Snake, Tetris a Space War. Avšak jejich cílem zde není zůstat co nejdéle naživu a získat co nejvyšší skóre, ale hry nyní slouží jako prostředek k tvorbě. Podoba uměleckého díla je tedy utvářena samotným procesem hraní a dílo je dokončeno v okamžiku „prohry“ (game over screen). To mimo jiné může mít za následek změnu hráčova přístupu k těmto hrám, neboť strategie, které byly dříve příhodné pro úspěšné hraní (např. vyplňování všech mezer  u hry Tetris), nemusí vyhovovat při realizaci uměleckého záměru.

Vizuální stránka hry je takřka primitivní, 8-bitové rozhraní nás nezahlcuje detaily a vytváří neosobní prostor, do kterého lze snáze promítnout vlastní představy. Hru nedoprovází žádná audiostopa a ovládání je velmi jednoduché – šipkami  a klávesou enter. Přímý narrativ neumožňuje dějové odbočky  a jako hráč máme možnost se kreativně projevit pouze ve dvou případech:  při tvorbě a při pojmenovávání díla.

Potom, co vytvoříme dostačující množství děl se kterými jsme spokojeni, můžeme zavolat kurátorce. Ta díla posoudí a určí, která na výstavu přijme a která nikoliv. Právě tento moment je ve hře signifikantní, protože kurátorčina kritéria hodnocení  nejsou transparentní  a po opakovaném hraní se jeví  jako náhodná či přinejmenším vysoce subjektivní.  Kurátorka nebere v potaz naše úsilí, nikdy doopravdy neřekne, co hledá nebo co by mělo být jinak a stejně tak ani neřekne, co konkrétně se jí na vašich dílech tak líbí. Přestože to může být pro hráče frustrující, je to ze strany autora poměrně elegantní  způsob, jak se vyhnout zjednodušujícímu, zavádějícímu a snadno napadnutelnému způsobu hodnocení dobrého a špatného umění.  Pokud pomineme omezení plynoucí ze hry, je to výstižná analogie problematiky hodnocení  umění , odkazující k Marcelu Duchampovi, jeho readymades a institucionální definici umění Beryse Gauta¹, podle níž za umění lze považovat takové dílo, jemuž byl tento status přiznán významným členem uměleckého světa.  Můžeme se tedy ptát, do jaké míry je umění společenským konstruktem nebo jaké by měly být vlastnosti uměleckého díla.

Jakmile si kurátorka vybere, ocitáme se ve výstavní síni, kde jsou naše díla vystavena společně s díly ostatních umělců .  Pokud si zrovna návštěvníci prohlíží vystavené dílo, je zde možnost interakce, při níž se dozvíme jejich názor.  Podobně jako v případě kurátorky jsou vyřčeny bez vztahu k danému artefaktu, takže mnohdy vyznívají  značně parodicky. Hra končí po odchodu ze síně, titulní stránkou časopisu Art Forum komentující výstavu.

                                                                                       

Právě zhodnocení (a to především během prvního hraní, kdy ještě netušíme náhodnost kurátorčina hodnocení) našich výtvorů nám může do jisté míry zprostředkovat pocity zneuznaného umělce při odmítnutí jeho děl nebo v případě kladného hodnocení, satisfakci  za vynaložené úsilí.

Hra si zároveň pohrává se zažitými stereotypy týkající se umění a her. Výmluvný název Art game a doslovný obsah, kde opravdu dochází k tvorbě „umění“  samotným hraním her, je provokativním příspěvkem do diskuze o tom, čím vším hry mohou být a zda mohou být umění či nikoliv. Autor je toho názoru ², že hry mohou být efektivním komunikačním nástrojem a navzdory obvyklým předsudkům, plnohodnotnou platformou pro tvorbu umění.  A třeba jako v případě Art game se mohou pokoušet zprostředkovat průběh tvorby uměleckého díla,  nechat nás nahlížet na klasické hry novým způsobem, reflektovat dění ve světě současného umění,  či nás donutit položit si otázky, na které není lehké najít odpověď.

Andrea Dudková 427953

Poznámky:

   1.  DICKIE, George (2008). Co je umění? Institucionální analýza. Ota Gál. In: Aluze, revue pro literaturu, filozofii a jiné. 2. 2008, 2, s. 81-90. Dostupný také z WWW: http://www.aluze.cz/2008_02/09_studie_dickie.php
 2. http://gamasutra.com/view/news/187118/Art_Game_Make_art_with_games_in_a_game_about_art.php