The Republia Times - analýza

The Republia Times vyšla v roce 2012 a je první flashovou hrou vývojáře Lucase Popa, který se do povědomí herní komunity dostal především svým doposud posledním projektem - „dystopickým dokumentárním thrillerem“ Papers, Please. Hra na první pohled působí jako jednoduchý simulátor rutinní žurnalistické práce v deníku, ve skutečnosti však usiluje o mnohem víc.

Hráč se ocitá v roli šéfeditora The Republia Times. The Republia Times jsou státní noviny, na jejichž činnost dohlíží Ministerstvo médií a jejichž úkolem je šířit režimu ideologicky prospěšné články. Válka se sousední zemí sice skončila a rebelové byli potlačeni, ovšem veřejné mínění není nové vládě příliš nakloněno. Vaším úkolem je to změnit. Základní motivací pro poslušné zvyšování loajality občanů prostřednictvím propagandistických článků má být vaše péče o rodinu. Ta byla převezena na tajné „bezpečné místo“ a budete-li režimu špatně sloužit, vaší rodině se povede podle toho.

Hra simuluje každodenní provoz v novinách, kdy vám od rána přicházejí pomocí „news feedu“ zprávy z různých oblastí veřejného života a vy se rozhodujete, které do novin zahrnout a které nikoli. Jak upozorňuje Jesper Juul, každá simulace má nevyhnutelně svůj stupeň abstrakce. Hra se například nezaobírá detailněji samotným obsahem článků, jejich případnou editací nebo korekcí. Vše, co vidíme, jsou pouhé nadpisy, podle kterých máme posoudit ideologickou podstatu daného článku a zveřejnit jej či nikoli.

Zvolená herní pravidla a mechaniky napomáhají plynulosti hraní a jsou vhodně uzpůsobeny tematice, k níž se hra vyjadřuje. Ve hře jsou pro nás klíčové dva ukazatele – loajalita a počet čtenářů deníku. Jakožto šéfredaktor usilujete o nejvyšší hodnoty obou těchto ukazatelů a k tomu musíte najít ideální poměr mezi informačními články prorežimního charakteru, které ovšem nejsou tolik čtenářsky atraktivní, a články bulvárními nebo sportovními, které naopak značně rozšiřují vaši čtenářskou základnu. Umístěním jednotlivých zpráv na titulní stranu pak ovlivňujete tyto statistiky. Relevantním způsobem je kromě samotného obsahu článků velikost zprávy na stránce – velký nadpis je samozřejmě viditelnější a snáze přitáhne diváckou pozornost. Drobným nedostatkem hry zůstává, že nezohledňuje pozici článků na stránce. Kromě loajality a velikosti čtenářské základny si musíte každý den hlídat uzávěrku – časový limit, do kterého můžete titulní stranu měnit. Implementací časového limitu do své hry Pope dosáhl věrnější simulace často velmi hektického redakčního provozu. Na začátku každého nového dne nám Ministerstvo médií sdělí, jak je spokojeno s naší prací, informuje nás o stavu rodiny, seznámí nás s úkoly na další dny a poskytne rady, jak s veřejným mínění efektivněji pracovat.

Ve chvíli, kdy nám hra začíná připadat lehce stereotypní, se uskuteční dějový zvrat a jeden z klíčovým momentů hry. Rebelové vám do redakce začnou posílat vzkazy, ponoukat vás k občanské neposlušnosti a zveřejňování negativních článků o režimu, za což slibují odměnou zachránit vaši rodinu. Tato možnost dává hře zcela nový rozměr a binárně větví naše další možné ubírání se fikčním světem, aktivuje jen jeden z možných konců, zatímco nerealizovaná, námi neaktivovaná část „scénáře“ zůstává ve vrstvě textonů.

Pokud se hráč rozhodne i nadále pomáhat Republii, bude nějaký čas nadále chválen svým režimem personifikovaným Velkým a ctihodným lídrem, ovšem posléze bude vyhozen, neboť vedení se rozhodlo noviny zrušit a přesunout zpravodajství na internet. Vaše rodina byla odstraněna a vy přeřazen. Pokud se rozhodnete pomáhat povstalcům, důvěra ve vládu začne i díky vám rapidně klesat a povstalci se brzo ujmou moci. Rodinu se však bohužel zachránit nepodařilo, ale vám díky vaším zkušenostem byla nabídnuta práce v novém deníku The Demokracia Times. Vaší pracovní náplní se opět stává vytváření propagandistických zpráv, vaši rodinu opět zajali a odvezli na „bezpečné místo“.

Jak jsme již zmínili výše, hra není pouhým simulátorem lehce monotonní a mechanické redakční práce. Autor se procedurální rétorikou snaží vyjádřit hned k několika palčivým tématům, akcentuje zejména vztah médií a ideologie. Dále řeší například vztah jedince k ideologii, nebo konflikt nadosobních ideálů se soukromými cíli.

Zpočátku máme pocit, že hra zobrazuje osud řadového občana v totalitním režimu. Projeví občanskou odvahu a vzbouří se, nebo bude nadále pomáhat totalitní vládě? Později se ukáže, že hra má mnohem hlubší poselství. Po svržení režimu je hráči přidělena nová práce v novému režimu poplatných The Demokracia Times. Pope jasně vyjadřuje obavu, že v žádném režimu se noviny nemohou zcela oprostit od vlivu vládnoucích elit. Upozorňuje nás na nevyhnutelnost mediální manipulace, poukazuje na subjektivitu médií. Inverzní moment, kdy jsme jmenováni jako šéfeditoři nového deníku, skvěle funguje, neboť pro hráče je značně frustrující plnit navlas stejné úkoly jako dříve, jen pro někoho jiného.

Závěrečnou pointou hry pak je, že ji nelze úspěšně dokončit. Ať už se vydáte po jaké cestě zapuštěného narativu chcete, nemůžete vyhrát. Ať se přikloníme k jaké straně chceme, nemůžeme vyhrát, nemůžeme ani prohrát. Hra vám pouze nabídne tlačítko s lakonickým textem „Accept fate“. Jediné, co vám zbývá, je pasivně přijmout svůj osud. Toto provokativní tvůrčí gesto v nás opět podněcuje otázky o povaze médií a nutí nás reflektovat skeptickou vizi, již nám autor předestírá, tedy že média budou ideologickému vlivu podléhat vždy.

Hra má jednoduchý a funkční interface, kde není problém se rychle zorientovat. Minimalistické je audiovizuální zpracování hry, které se na sebe nesnaží poutat mnoho pozornosti – o grafiku zde nejde. Černobílé ztvárnění evokuje tištěné médium spíš než webový portál.

Prostor ke spekulacím otevírá otázka ukotvení hry ve vztahu k reálnému světu. Logo obou novin ve hře totiž nápadně připomíná font používaný deníky The New York Times a The Daily Telegraph. Domnívám se však, že k tomu, abychom pokládali autora za příznivce dnes stále ještě poměrně nepopulární teze popsané například americkým politologem Fareem Zakariou, že demokracie nerovná se automaticky více svobody, nebo snad považovali Popovu hru za komentář k idelogické zaujatosti amerického zpravodajského giganta, nemáme dostatečné množství indícií.

Jako drobný nedostatek můžeme vnímat malé množství informací o rodině, ke které si jen těžko vytvoříme nějaký vztah, což může oslabit naši motivaci hrou procházet. Navzdory tomu je hra zábavná, díky svým manipulačním pravidlům dobře hratelná a především znamenitě plnící svoji persvazivní funkci.