Polymorphous Perversity

K analýze hry jsem sis nabízených titulů vybral hru Polymorphous Perversity. Zběžně jsem si zahrál i zbylé hry, ale sexuální tematika mi jednoduše učarovala, jako ve všech podobných hrách. Název hry jsem samozřejmě také zkusil zadat do Googlu. Vůbec mě nenapadlo, že Polymorphous Perversity je ve skutečnosti výraz pro lidskou schopnost získat sexuální uspokojení „nekonvenčními“ způsoby. Nebo spíše způsoby, které nejsou schvalovány společností. Pochází od Sigmunda Freuda. Hra je citáty tohoto muže prošpikována skrz naskrz.

A už od té chvíle jsem začal od hry čekat něco hlubšího, smysluplnějšího. V průběhu hry jsem se se musel několikrát od srdce zasmát, ale i naopak také zamyslet. Titul tedy hraje na více stran a ani doteď si nejsem úplně jistý, co si mám o této hře myslet. Hned první scéna může rozhodnout, jestli člověk hru znechuceně vypne, nebo jí dá šanci. Co kdyby vás unesla tajná společnost kvůli masturbování? Kvůli sexuální nadrženosti dostává jistá osoba možnost podívat se do světa, kde neexistují tabu nebo konvence. Kde se člověk každým místem pro****vá. Kde se nemusíte stydět za obezitu, nevelkou krásu nebo snad nedostatečnou sexuální výdrž. Kde to vypadá, že jediným cílem hry bude přežít touhu.

Grafická stránka hry je, no je svá. 2D tituly mají stále něco do sebe a mně třeba grafická stránka připomínala staré Pokémony, také velice zajímavé RPG. Člověk ovládá postavu z výšky, pomocí šipek s ní pohybuje po mapě a přes jednotlivé místnosti. Kromě šipek na klávesnici jsou jen potřeba další dvě klávesy, ovládání je tedy jednoduché. Celá hra je provázena písničkami, které většina z nás určitě zná. A do hry pěkně zapadají. Postavy nemají žádnou tvář, pouze tělo, na kterém jdou však jasně vidět sexuální „nástroje“. Ženy jsou si tak podobné, jako kdyby nám hra naznačovala, že jde jen o „věci“ sloužící k uspokojení sexuální touhy. Vlastně ženy jsou přímo tímto slovem na začátku hry nazvány. Místo obličejů dialogu zůčastněných postav uvidíme genitálie.

Zpočátku jsem si myslel, že nebude v této hře možné zemřít, to jsem se ale šeredně pletl. Poté, co se „ukazatel” sexuální touhy naplnil, moje nádobíčko vybuchlo. Jde tedy o herní mechaniku, která se připodobňuje k reálné situaci člověka pod stresem. Je potřeba ho uvolňovat. Sex je vyobrazen jako takový „souboj“. Oba aktéři (může jich být i více) se střídají po kolech, kdy v každém může aktér zaútočit, odpočinout si, použít nějakou „hračku“ atd. Protože jde o RPG, tak v něm nesmí chybět levelování postavy a vylepšování schopností, jako je sexuální výdrž, rychlost, možnost používání „tricků“. Která postava je dříve bez síly k pokračování, prohrává. Se zvyšujícími se levely musí hlavní postava ukojovat své potřeby mnohem častěji. Takto hráč postupuje příběhem, který je vyprávěn pomocí dialogů mezi postavami. Hlavní postavě jsou zadávány úkoly jeden za druhým. Mezi mapami větších rozměrů se pohybuje hráč vlakem a postupuje tak dále příběhem. Existuje možnost plnit nepovinné questy s náležitou odměnou, jako ve všech klasických RPG.

Jsem si jistý, že spoustě lidí může být podobné téma velice nepříjemné, zvlášť když se bez něho hráč nehne dál ve hře a je stále se opakující. Podobnou situaci zažilo i nové GTA 5 s mučící scénou. Já osobně jsem ale s hraním hry neměl absolutně žádný problém, hry se totiž musí brát a hrát s nadhledem a já bych si takový svět byl klidně schopný představit a žít v něm. Autorem je Nicolau Chad, psycholog. Spoustu věcí, na které přišel během své kariéry, zakomponoval do hry. A tak by byl hřích tuto hru brát jen jako nějaké zkrácení dlouhé chvíle. Doporučil bych hru všem, co se chcou zároveň pobavit a zamyslet.