The Best Amendment, aneb „zkus překročit svůj vlastní stín“

Provokativní socio-politická flashová střílečka The Best Amandement (2013) pochází z produkce italské Molleindustria. Hra sestává z celkem jednoduchého herního mechanismu, vektorové grafiky a na ovládání vám postačí wasd tlačítka a myš. Hlavní postavička, kterou zastáváte, připomíná čepici ku klux klanu či bílého ducha, můžete si vybrat, jaké přirovnání je vám milejší. Pohybujete se v rámci kruhové plochy, ringu a vaším úkolem, velmi jednoduše řečeno, je sbírat hvězdičky. Každé kolo trvá zhruba jednu minutu a hned v dalším kole přibude vaše invertovaná, černá, kopie (počet černých postav se každé kolo o jedno číslo zvyšuje). K dispozici máte pokaždé vždy jiný typ střelné zbraně, stejně tak vaše černé dvojče (které, když zabijete, nahradí zmíněná hvězdička).

Trvalo mi celkem jednu hru, než jsem pochopila, na jakém principu hra vůbec pracuje. Každé kolo jsem bezhlavě střílela do všech svých, stále přibývajících, „nepřátel“ a náruživě sbírala hvězdičky. Netrvalo dlouho, než jsem byla obklopená několika velmi agresivními nepřáteli a nastal můj konec. Vzápětí se objevila se věta: „You have been accidentally killed by your past self. You are not thinking fourth dimensionally!“. Všechno seplo. Došlo mi, že oponenti nejsou opatřeni nějakou složitou umělou inteligencí, nýbrž že každá černá postavička jednoduše kopíruje všechny mé pohyby z předchozího kola a tak, logicky, pokud zabíjíte a neustále pobíháte po celém ringu z jednoho rohu k druhému, hra se stává stále více a více zběsilejší a přežití je samozřejmě složitější. Musíte tedy myslet ne trojrozměrně, ale čtyřrozměrně (!), jak sama hra nabádá.

Tým Molleindustria, v čele s Paolem Pedercinim, vyvinul tuto hru jako reakci na vraždění dvacetiletého muže, jménem Adama Lanza, na základní škole ve vesnici Sandy Hook (Connecticut). Lanza, 20. prosince roku 2012, zastřelil dvacet dětí, šest zaměstnanců školy, včetně vlastní matky, jež na škole taktéž vyučovala, a poté i sebe samotného. Jednalo se o druhé nejsmrtelnější masové střílení v americké historii od roku 1927, kdy hlavní roli hrála pouze jedna jediná osoba. Po tomto incidentu nastala bouřlivá debata o americkém právu držení / vlastnění střelných zbraní. Už jen samotný, troufám si říct ironický, název hry (The Best Amendment, neboli „nejlepší návrh“) "útočí" a koresponduje s názvem dodatku v americké ústavě (The Second Amendment), který pojednává o výše zmíněném právu.

Pedercini, se svým týmem, touto hrou cílí především na výrok Wayna LaPierra, ředitele organizace NRA (National Riffle Association, americká „prozbraňová“ lobbistická skupina, založena roku 1871), který ve hře čteme na začátku každého kola: „The only thing that stops a bad guy with a gun is a good guy with a gun.“ Aneb, dá se říct, násilí je povoleno, když máte čisté úmysly. Určitě mnohé z nás napadne myšlenka - násilím proti násilí? Nedělá to potom i z nás ty „bad guys“? O tom všem by se dalo samozřejmě polemizovat a přesně i o tom The Best Amendment pojednává. Hra je plná více či méně skrytých významů a ironických textů. Už jen podoba dvou postav je zásadní, bílá a černá, ta neustálá analogie dobra a zla. Bílý panáček s roztomilýma očima, tabula rasa, na začátku čistý jako bílá lilie a v kontrastu s ním stojí černá postava s ďábelskýma očima. Pokud zabiješ, změníš se v ní, staneš se tím zlým „bad guyem“ a v dalším kole jsi se svým činem, vraždou (i když v rámci "dobré věci" - sběru hvězdiček a koneckonců i sebeobraně), svým zlým „stínem“ konfrontován. To je zde ta cena za smrt, násilí. 

Celou hrou jsme provázeni vtipnými, výše zmíněnými slogany a závěrečnými "gameover" obrázky. Na konci první hry se nám zobrazí dotazník, respektive obrázek na způsob Rorschachovo testu inkoustových skvrn, kde máme vybrat, co přesně nám daná skvrna připomíná. Na výběr máme ze čtyř přednastavených možností: motýla, dva líbající se pokémony, zmasakrované embryo, či „nic, jen menstruační krev“. Při opakovaném hraní se mění tři závěrečné obrazovky, setkáváme se například i s větou, zda se necítíme rozrušení, zda bychom si raději neměli dát přestávku, vše za doprovodu obrázku, kde člověk přičichává ke květině. Třetí, poslední, „game over“ obrazovka nám s ironickým podtextem sděluje, že je potřeba udělat zběžnou kontrolu toho, zda jsme se v minulosti nedopustili nějakých násilných činů. Autor zde opět omílá a apeluje na jakousi "čistotu člověka", v podstatě bychom se mohli sami sebe zeptat, zda bychom si všichni konečně nedali pauzu od všeho toho násilí, co nás obklopuje a že vše není jen černobílé. Zbraně nás sice mohou i chránit, ale stále je to pouze to samé – zabíjení a násilí. Hra vtipně a chytře upozorňuje na tuto problematiku, i když z počátku může působit jako jakákoliv jiná "tuctová" střílečka.


/// Michaela Šulková, 375900 ///