Save the date

Existuje něco jako osud? Je naší jedinou možností nechat se jím strhnout a podřídit se jeho hrátkám? Můžu ovlivnit, co se okolo mě děje? Musím přijímat příběh tak, jak mi ho ostatní předkládají? Musí mít vše nutně konec? To vše Vás může napadnout při hraní Save the date.

 
Zpočátku vypadá jako běžná datingová hra, ve které se snažíte získat srdce svého ženského protějšku. Několik kulis tvořících obrázky na pozadí dialogové textovky doprovází jen nediegetická hudba. Grafika není nijak zvlášť propracovaná. Obrázky zůstávají statickými a nenesou žádné stopy animace. Záhy ale zjistíte, že tenhle titul vám v paměti jen tak nezapadne. Jak se hra nijak výjimečná svým vzezřením a způsobem hraní stane nezapomenutelnou?

Volá vám. Půjdeme na rande? Jistě, že ano, nejít na rande by byla automatická prohra. Zvolíte místo schůzky. Je nadšená. Začíná konverzace. Vybíráte si odpovědi z několika možností, a náhle vaše dívka zemře. Co se stalo? Znovu spustíte hru, projdete ten samý scénář až k osudné chvíli a s překvapením zůstanete zírat na novou možnost, kam vést rozhovor. Požádáte dívku, aby popošla o pár kroků. Je zachráněna. No, vlastně jen na dost dlouho na to, abyste mohli otevřít další kousek scénáře. Dokud nezemře dalším neuvěřitelným způsobem, tentokrát s pomocí chapadel obří chobotnice. Save the date není jen o záchraně vztahu a večera. Je o záchraně vašeho protějšku. Jenže uchránit tuto dívku od smrti není jen tak. Osud si ji nějak vždycky najde.

 
Spouštíte hru znovu a znovu, hodiny tikají a vám praská hlava napětím. Ninjové zaútočí na restauraci hned, jakmile zachráníte dívku před smrtí na alergickou reakci. Hlásek uvnitř vás sprostě kleje a vy chcete znechuceně vstát od počítače. Ne na dlouho. Nesnášíte neukončené příběhy a hláška „selhal jsi“ přece jasně říká, že ji nějak zachránit lze. A tak se prokousáváte příběhem a otevíráte nové a nové alternativy. Jednou jí tvrdíte, že jste cestovatel v čase, jindy že jste čaroděj. Nikdy vám nevěří.

Kličkujete herními dialogy a učíte se o jejích malých tajemstvích. Poznáváte ji, snad si i to putování za její záchranu užíváte. Zjišťujete, že nejít na rande a zůstat doma je automatická prohra i proto, že na její dům stejně spadne letadlo. Konečně ji přesvědčíte, že je nebezpečné jít na večeři. Scházíte se na kopci. Hvězdy svítí a ji zavalí socha.  

Spustíte hru a dáte si s ní další rande na kopci. Spadne hvězda. Znovu. Zase vyšlápnete kopec. Poposedne si na lavičce. Co se stane potom? „Ale no TAK! Ani tahle hra už sama sebe nebere vážně!“ Třesknutost některých konců by vás snad i mohla pobavit, kdyby hraní Save the date nebylo tak zatraceně frustrující.

Rozčilení ve vás dosahuje nejvyššího bodu, když otevřete závěrečný rozhovor. Tedy možná závěrečný. U této hry si totiž jeden není nikdy jistý. „Pokud budeš hrát dál, znovu zemřu. Nezemřela jsem snad tolikrát právě proto, že odmítáš přestat hrát? Kdybys přestal už po první hře, zemřela bych jen jednou,“ říká několikrát-zesnulá během něj. To byla její 42. smrt.

K této konverzaci se ale nedostanete, dokud dívka alespoň několikrát nezemře. Musí umírat znovu a znovu, aby Vám prozradila věci, které jiným neprozradí. Abyste věděli, jaká čísla si bude myslet. Protože ta čísla nejsou v možnostech, a tak je stejně neuhádnete. Abyste zjistili, že ji nelze zachránit ani na jednom z míst.  Abyste ji přesvědčili, že nesmí zůstat doma. Abyste věděl, co říci, čemu bude věřit, čemu věřit nebude. Abyste zjistili, že na ni na kopci spadne socha. Abyste to zkusili s kopcem znovu, prozradili jí, že je jenom postava ve hře, než znovu zemře po dopadu hvězdy. Abyste si zkrátka vyzkoušeli všechno, co se dá, a přesto selhali při její záchraně.

Save the date si od začátku do konce s hráčem pouze hraje. Nezáleží na tom, kolik času a úsilí tomu věnujete, konec můžete změnit jen mimo mediální nosič. Ve své hlavě. Každý z nás má přece volbu dokončit příběh podle svého. Nemusíme být jen prostými konzumenty, kteří pasivně přijímají vše, co je jim naservírováno.

Tak to alespoň hra sama říká. A když se vás zeptá, proč tu ještě stále jste, proč hrajete, a z nebe začnou zase padat meteority, nemáte to srdce počkat do konce a chcete kliknout na křížek a zavřít hru. Jenže jste taky zvědaví na to, jak to skončí. Nedáte si pokoj, dokud nezkusíte úplně každou možnost a kombinaci. Protože je přeci tak těžké odejít od nedokončené hry, že?

Lidé mají tendenci vnímat vše jako jeden příběh, který má začátek a konec. Jasné ohraničení nám pomáhá lépe vnímat svět. Stejně úlevně přiřazujeme věcem černou, nebo bílou barvu. Ale jak se říká, nic není černobílé. A pokud přestaneme včas číst, pokud sejdeme ze stezky dříve, než dojdeme na konec, nevzdáváme se tím happy endu. Pouze si volíme jinou cestu. Možná dokonce šťastnější.

Možná právě tohle se nám snaží hra ukázat. Jak si to však přebereme, je na každém z nás. Někdo odejde od stolu a bude se usmívat nad vlastním scénářem. Někdo se potrápí další snahou o dohrání, protože to přeci nějak jít musí. Třeba i podfukem. Někdo nechá hrdinku naposledy zemřít, pak uroní několik slz na její uctění a půjde dál. 

Přidat popisek

Save the date má spoustu konců. Ale doopravdy nikdy nekončí. Protože jakmile postava zemře, můžete načít novou hru a ona znovu oživne. Svým způsobem bude navždy žít uvnitř hry. Taková Schrödingerova kočka. Dokud paličatě nedokončíme další hru, máme naději, že je naživu. Tam někde uvnitř kódu. Poklidně odpočívající, než nějaký trouba znovu spustí řetězec čísel. Nebo ne? Co asi dělá kniha, když ji zrovna nikdo nečte? Je zoufalá z marnosti své existence? Žije sama o sobě? Prohání se Mauglí džunglí dál i ve chvíli, kdy leží kniha zavřená na polici?

A co tak třeba představa, že zůstává žít uvnitř nás?

Platformy: Windows, macOS, Linux

Rok vydání: 2013

Žánr: Indie, vizuální novela

Vydavatel: Paper Dino Software

Hlavní designér: Chris Cornell

Hudba: Francisco Cerda

Kristýna Klazarová, 450430