Save the Date

Vizuální novela Save the Date vypadá jako velmi špatný a nepovedený pokus o hru, kde se snažíte získat srdce dívky jménem Felicia. Jakákoliv snaha o setkání se s Felicií končí její smrtí, od alergie na arašídy, přes průstřel hrudníku až po odnesení obrovskou mořskou chobotnicí. To není dobrý první dojem. S trochou nadsázky se dá hra označit jako rogue-like, tedy hra, kde se s každým jejím průchodem stává hráč o něco lepším a dojde o kousek dál, protože s každým dalším průchodem se ve hře objevují nové možnosti, jako například doporučit Felicii sehnout se a tak uhnout kulce. Když dívka přežila a zdá se, že je zachráněna, přejede ji auto po cestě z restaurace. Takto hra Felicii trápí při každém průchodu.

Zdá se, že hra, kromě radosti z opakovaného brutálního zabíjení Felicie, nemá co nabídnout. To ovšem není tak úplně pravda. Po několika průchodech se hráč s dívkou dostane na kopec nad městem, kde dívku přesvědčí, že je součástí hry. Tím se z Felicie stává jakýsi prostředník pro komunikaci hráče se hrou a hráč se může více zamyslet nad smyslem hry.

Dá se Felicia vůbec zachránit? Pokud ne, má hra vůbec smysl, když se nedá dohrát? Tyto a další otázky si hráč může klást na kopci, mezitím co je Felicia masakrována meteority a mimozemšťany. Ano, hra překvapivě opravdu smysl má, i když se dívku nedaří zachránit. Snaží se vyvolat ve hráči emoce, aby měl svůj subjektivní názor, místo radosti z okénka s nápisem „Victory!“.

Cílem hry je poukázat na fakt, že většina her má nějaký příběh, a i když se tváří, že je docela pevně daný, tak hráč tím, že hru hraje, vlastně píše svůj příběh. Málokomu by se asi líbil příběh, kde Geralt zemře, protože přehlédne hlubokou díru a spadne do ní. Tím, že znovu načte hru může říkat třeba „Tenhle konec se mi nelíbí, já bych radši ten, kde Geralt všem nakope zadek.“ Snaží se na to upozornit tak, že hráči dá velké množství možností, jak může Felicii zachránit, ale ať už se hráč snaží jakkoliv, nemá šanci udržet Felicii naživu.

Kromě toho se hra ještě snaží upozornit, že se z her dá odnést jen to dobré. O to se snaží až absurdním trestáním jakékoliv snahy nebohou dívku zachránit. Existuje konec, kde hráč zůstane doma, a tím Felicii zachrání, ale hra to podává jako špatný konec, protože to není ten typický "a žili spolu šťastně až do konce věků" konec. Pokud se ale hráč snaží pouze zachránit Felicii, tak to může brát jako dobrý konec a mít z něj dobrý pocit, i když hra tvrdí opak.

Sám autor, Chris Cornell, si myslí, že i když hru někdo pochopil jinak, než sám autor zamýšlel, tak je to v pořádku, protože není důležité, co se snaží autor jakékoliv hry říct, ale co si z ní jednotliví hráči odnesou, které části se jim líbí, a které nahradí něčím vlastním, pro ně samotné uspokojivějším. Přímo o hře říká: „Hodně lidí mi říkalo, že jim přišlo velmi zajímavé, jak se hra snaží nás utvrdit v tom, že některé věci se nedají změnit, a tak se určitě tahle hra dá interpretovat. To je však v jistém smyslu opačná myšlenka, než kterou jsem se snažil vyjádřit já. Myslel jsem si, že tvořím hru o tom, že se dají obejít nějaká pravidla, aby hráč docílil toho, čeho chce. Ale oni to místo toho viděli jako hru o uvědomění si, že některé věci se nedají změnit, a to je možná v pořádku. Takhle jim ta hra dávala smysl, takže to vlastně nemůžu brát jako jejich chybu.“

Mě osobně hra po několika prvních projitích velmi frustrovala a nebavila, ale když jsem se odpoutal od předsudků, tak jsem hru dokázal dohrát a najít v ní autorův záměr, ale asi bych si jí sám jen tak nezahrál, protože hra nemá to, co bych od hry očekával.

Platformy: Windows, macOS, Linux

Žánr: dating simulátor / vizuální novela

Hlavní designér: Chris Cornell

Herní studio: Paper Dino Software

Rok vydání: 2013