The End

The End je arkádová hra, která se snaží prezentovat jako jisté filozofické pojednání o smrti a pouti, která vede k životu po ní. Vizuálně přitažlivá, možná až na první pohled dětsky působící, flashová plošinovka, si vzala za úkol informovat mladý zástup hráčů o různých dogmatech a teoriích o umírání a prezentovat je příjemným způsobem hlavně kategorii 14-19 let. Nutno ale podotknout, že s tímto věkovým zaškatulkováním se možná autoři poněkud minuly a starší hráč už k tomuto počinu přistoupí značně skepticky.

Na úplném počátku hry si hráč vytvoří svého avatara, což je prvek, který je již dnes běžně zastoupen v RPG hrách, simulacích či jiných žánrových extrémech, které lpí na maximální imerzi. I když je zde spousta kombinací, v konečném důsledku tato funkce nenabízí přílišnou volnost a tak se z prvotní snahy o duševní vtělení hráče do role postavy i přes veškerou snahu minimalizuje.

Samotná hra pak začíná, jak již bylo naznačeno výše, smrtí. Po pár krocích, kdy se hráč naučí zvládat základní elementy ovládání, je avatar nemilostrdně usmrcen a zde začíná jeho cesta napříč třemi světy – „tělem“, „myslí“ a „duší“.

Herní mechanika pak má dvě části. Část arkádovou a část logickou. V první části je „The End“ jen tuctovou plošinovkou, která do svého obsahuje zahrnuje klasické aspekty tohoto žánru jako sbírání předmětů (V tomto případě hvězdiček), hopsání, nástrahy a zlomek logických hříček. Ve svojí podstatě však postrádá návykovost Sonica nebo Raymana a monotónně si vyhrává s jedinou inovativní mechanikou a to možností využití stínu avatara, pomocí kterého lze překonat jinak neschůdné cesty. Jako prvek efektní, jako forma metafory k tématu hry naprosto nulová. I když se titul naparuje pseudofilozofickým nádechem, s herním mechanismem nespolupracuje. I když by leckdo mohl namítnout, že element stínu funguje jako symbolika, kdy využíváme naší temné stránky pro překonání překážek, konkluzivně nemá s finální poetikou hry co dělat. Jediným znakem, který nám v levelech připomíná, že se vlastně nejedná o bezduchou chodičku je filozofická otázka v jeho závěru ve stylu „Má člověk právo výběru své smrti?“. Otázky, jejichž odpověď je zdecimovaná na prostá ano/ne pak vlastně v průběhu hry nemají ani žádný praktický význam a svojí volbou není hráč ani postižen ani odměněn, takže zde sice funguje fikce volby zastřešená hlubokým rádoby-intelektuálním patosem, její přínos však ale slouží pouze ke statistickému vyhodnocení hráče. Ten je dle svých odpovědí přirovnáván různým historickým postavám, případně srovnáván s ostatními hráči a snaží se vyjádřit jisté sebepoznávání.

Na konci každého levelu je pak iniciován boss fight, který je ale zpracován jako jistá logická hra hráče proti bossovi. Tato druhá část herní mechaniky je zábavnější, než-li stereotypní plošinovková akce, každopádně ani ta se nesnaží asociovat s tématikou smrti a atmosféru v hráči prakticky neevokuje (Což se ostatně nedaří ani vesele barevné hopsačkové fázi).

V konečném důsledku tedy hra působí jako nekonzistentní slepenec herních žánrů, který je sice zarámcován opravdu líbivou a hezkou grafikou, nedokáže ale téma, s kterým pracuje, řádně prodat a proto „The End“ působí spíše jako plošinovka, ze které autoři nedokázali vymáčnout píď originality a proto ji zabalily do hlubokomyslného kabátu. Je pravda, že hra svůj informativní účel splňuje. Výborně hráče seznamuje s různými kulturními pohledy na smrt a přiblíží hrst faktografických údajů. Na úrovni emoční a úrovni zábavy je ale zklamáním a i přes množství detailů, které se hra snažila zahrnout, v hráči nejspíše zůstane jen hlavní poselství – „Smrt je jenom začátek“.

Jana Kilianová (359378)