My Life as Refugee - analýza

Hra My Life as Refugee je hrou organizace UNHCR (The UN Refugee Agency) s podtitulem „Have you got what it takes to survive?“, ve které můžete hrát za tři osoby s různými příběhy a pomocí situací, ve kterých se musíte rozhodnout určitým způsobem ovlivňujete, jak hra skončí. Hra je určena pro platformy Android a iOS, já jsem ji hrála na svém tabletu se systémem Android.

Na začátku hry si můžete vybrat ze tří postav, které se každá potýkají se svými problémy: patnáctiletý Paulo, kterého zastihne válečný konflikt, a z jeho vrstevníků se stávají vojáci; dvaceti-sedmiletá Merita, která čeká už třetí dítě a její vesnice je během jedné noci bombardována a dvaceti-čtyřletá Amika, která se rozhodne zastat své kamarádky, která je znásilněna. Hra se tedy snaží pokrýt několik oblastí uprchlické problematiky, ale všechny spojuje jeden hlavní motiv: všechny tři osoby mají rodinu a během válečného konfliktu se rozdělí.

Z vizuálního hlediska je hra poměrně jednoduchá: osoby, za které hrajete, jsou nakreslené a vždy podle situace, ve které se ocitnete, je v jejich pozadí umístěna reálná fotografie. V horní části je vyhrazena část, kde se objevují texty, pomocí kterých se hra odehrává a ve spodní liště běží informace o dané problematice podpořené statistikami nebo frázemi typu „Did you know?“. Největší prostor tedy mají vždy portréty postav, za které hrajete a které v různých situacích mají různé emoce a pak tedy fotky pozadí.

Bohužel hra není doprovázena žádnými zvuky, ani hudbou, což pro mě bylo zklamáním, jelikož podbarvená hudbou by mě nejspíš hra více vtáhla do děje.  Takhle po mě byla pouze docela nudným proklikáním se mnoha rozhodnutími, bez toho aniž bych se cítila dobře, nebo špatně.

Což je v podstatě kamenem úrazu hry: nedokázala ve mně vyvolat žádný pocit, ačkoliv se věnuje poměrně smutným tématům. Známe pouze věk a jméno postav, ale dvě nebo tři věty o jejich okamžité situaci ve mně nedokázaly vyvolat dostatečné ztotožnění se s postavou a tak pro mě hra nebyla ničím víc, než proklikáním se ke konci. Během hraní za postavu Paula, kterou jsem si zvolila jako první, jsem dělala rozhodnutí, která mi přišla nejvíce rozumná, ale na druhou stranu jsem někdy zbytečně riskovala, abych zachránila rodinu; přesto se mi však povedlo dostat se do uprchlického tábora, kde jsem se postupně dočkala i zbytku své rodiny. Samozřejmě během toho mi ke všemu pomohl pracovník UNHCR. Celý postup mi přišel až příliš jednoduchý, a tak jsem si chtěla zahrát hru za Paula ještě jednou a zvolit rozhodnutí, která bych sama od sebe neudělala, jen abych viděla, zda mi hra „nabídne“ nějaké překážky. Bohužel jsem zjistila, že se dá za každou osobu hrát jen jednou. Takže jsem musela zkusit riskantnější rozhodnutí při hraní příběhu ostatních osob, což jsem sice nechtěla, ale abych mohla prozkoumat, jaká hra je, nezbylo mi nic jiného. Jako druhou jsem si tedy zvolila Meritu, která se během jedné noci dozvěděla, že její manžel je mrtev a musela se tedy rozhodnout, zda prchne a jak to provede. V určité chvíli jsem zvolila poměrně riskantní variantu, a to, že se půjdu se svým malým synem vrátit zpátky a podívat se, zda ve vesnici nezůstala má rodina. V tu chvíli bych třeba čekala, že se stane nějaká tragédie, ale nalezla jsem pouze prázdnou a vypálenou vesnici. Jelikož nemám své osobní údaje, na hranicích mě zadrží – ale objeví se jako mávnutím kouzelného proutku pracovník UNHCR, který mi pomůže z vazby, dostane mě do uprchlického tábora, kde se mi dostane veškeré péče, postava Merity porodí holčičku, naučí se šít, pracuje v táboře, vydělává si peníze, zajistí rodinu a  eventuálně se do tábora dostane i její dcera, o které si myslela, že nepřežila a hra opět skončí relativně dobrým koncem. Úplně stejně se odvíjí i třetí příběh Amiky (ve kterém už jsem dávala úplně opačná rozhodnutí než bych dělala, např. jsem zaplatila úplně cizímu překupníkovi, aby mě odvezl do jiné země, místo abych zkusila odletět letadlem), která kvůli svých názorů musí prchnout, utíká na lodi s jinými uprchlíky a i přestože nemá žádné doklady a na dva roky je zadržena, objeví se v určité chvíli pracovník UNHCR, který jí pomůže a ona se dostane do uprchlického tábora, kde věci opět relativně dobře skončí. To si myslím, je další z velkých problémů hry: Jednak v každém příběhu zasáhne „dobrá duše pracovník UNHCR“, který naši postavu dostane ze všech problémů – hra tedy dělá poměrně pokaždé pozitivní reklamu této společnosti a prezentuje její pracovníky jako téměř všemocné. Hra v sobě nese určité poselství, které spočívá v tom, že ať se děje cokoliv, vždy to dobře dopadne, což si rozhodně nemyslím. Ze hry jsem měla pocit, že celou tuto problematiku poněkud zlehčuje a zdálo se mi, že ať si zvolím jakkoliv, vždy to dopadne pro mou postavu relativně dobře. Myslím si, že na hráče by mělo mnohem větší dopad, kdyby některá rozhodnutí byla pro jeho postavu opravdu fatální, jako např. možnost být zajat nepřáteli, atd., kdežto takhle hra zůstala opravdu jen klikačkou, která mi přinesla zajímavé statistické údaje o uprchlících. Informační část tedy hodnotím jako nejdůležitější a nejpřínosnější složku, kterou se hra snaží dokreslovat jednotlivé situace pomocí statistik.

Příběh hry se tedy odvíjí skrze jednotlivá rozhodnutí, na ta, která jsou vyhodnocena jako „důležitá“ má hráč 30 vteřin, nad ostatními může přemýšlet libovolně dlouho. Sdělení vždy obsahuje časový údaj (that afternoon, two years later, atd.), ve zkratce popsanou situaci, ve které se postava nachází a pak dvě možnosti, jak se rozhodnout. Rozhodovacích 30 vteřin považuji jako příliš dlouhou dobu, protože na výběr bylo ze dvou možností a výběr mi nikdy nepřišel extrémně složitý, abych nad ním doopravdy přemýšlela, protože hned od začátku hry jsem měla pocit, že ať už se rozhodnu jakkoliv, vždycky to dopadne relativně dobře. Na konci každého odehraného příběhu se objeví obrazovka s názvem „This is no game“, která obsahuje sdělení, že v tuto chvíli se miliony uprchlíků snaží znovu vybudovat svůj život a tři tlačítka: Finačně podpořit organizaci, Dozvědět se více nebo Začít znovu. Bohužel, jak jsem již zmiňovala, při kliknutí na „Začít znovu“ se hráč objeví na hlavní stránce a pokud si vybere postavu, za kterou už hrál, objeví se na poslední obrazovce, která mu sdělí, jak dopadl příběh, který za ni odehrál.

Ve hře tedy vidím mnoho nedostatků, hlavně tedy kvůli toho, že ve mně vyvolávala pocit, že ať už se rozhodnu jakkoliv, nebude to mít žádný fatální dopad a vždy se v určité části objeví pracovník organizace UNHCR, který mé postavě pomůže.

Michaela Lebedíková, UČO 450458