Analýza hry: The Migrant Trail

  

Jednoduchá, vzdělávací, sociálně aktuální a frustrující. To vše jsou vlastnosti hry z roku 2014, koncipovanou Marco Williamsem, vysokoškolský profesor, dokumentarista, a společností Hiptruth Productions ve spolupráci s vývojáři ze společnosti Gigantic Mechanic, na dnes velmi populární téma imigrantské problematiky. Stejnou otázkou se zabývá i filmový dokument The Undocumented, kterým je hra také inspirována. Jelikož hru tvoří z velké části hlavně narativně vzdělávací složka, je jedině logické její zpracování jako lehce dostupné flashové browser hry. I přestože je hra zaměřená na stále trvající imigrantskou situaci probíhající v Sonorské poušti v Mexiku, kde chodce po zdolání pustiny čekají Spojené Státy Americké, tak se dá hra lehce převést na problém dnešní Evropy. Imigrace není zajisté nic zábavného, což nám i hra dobře sděluje. Jak už narativním obsahem, tak i těžkopádnými herními mechanikami. The Migrant Trail nám na rozdíl od zoufalého pohledu uprchlíků přináší i perspektivu druhé strany, jimiž je hlídka hranic Arizony, čímž zastává neutrální postoj k celé situaci a nikomu nenadržuje. Můžete si právě hru projít za obě tyto pomyslné strany. 

      

Jestliže si zvolíme se stát běženci a vydat se na vyčerpávající cestu pouští, seznámíme se s několika příběhy imigrantů, kdy se dozvídáme jejich popudy a motivaci k takové cestě. Celý narativ krásně doplňují mimo textů také i fotky či krátké filmové klipy, které nás provází celou hru a vytváří dojem skutečných událostí. Na autentických prvcích je hra založena, proto než vkročíme do pustin, je třeba si nakoupit potřebné jídlo a vybavení, jako správný budoucí imigrant samozřejmě s velice omezeným rozpočtem i úložným prostorem, prostým baťohem. Již zde začínají pracovat herní mechanismy navozující dilema běženců. Nakoupím si raději více vody a potravin, nebo chci cestovat na rychleji? Budu investovat do oblečení či si ponechám finance na nezbytné zásoby? Nicméně tyto zásoby i oblečení potřebujete, protože váš uprchlík uplývá určitými státy, jako jsou hydratace energie, kondice nebo vůle, které je třeba doplňovat. Tyto a mnohé další volby je třeba moudře zvážit, poněvadž by mohly stát vašeho uprchlíka při nejhorším klidně i život. Jakmile se vydáte na cestu, není již cesty zpět, tedy ne doslova. Zpět se někdy hold vydat musíte kvůli nečekané hlídce, kterou neradno potkat. Strážci hranic vás totiž nekompromisně pošlou zpět, i když vám na druhou stranu alespoň poskytnou nezbytnou první pomoc ba zachrání život. Volba vydat se zpět či zvolit směr na rozcestí jsou v podstatě jedinými volbami k dispozici. V průběhu vaší cesty pouští poslušně doplňujete potřebné staty a jen doufáte v jejich dostatek. Po cestě vás potěší náhodná pomoc od přátelského horolezce v podobě zásob vody nebo na druhou stranu si váš přiřazený avatár podvrtne kotník. Tyto náhodné události vám mohou velice pomoci ale také i uškodit. Cílem v “imigrantské” části hry je projít poušť za všechny uprchlíky se svou vícečlennou skupinou, což mi někdy přišlo až nemožné díky všem náhodným situacím. Nejvíce mě iritovala nutnost přejíždění myší, tou a jen tou se hra ovládá, mezi zásobami a špatně situovaným tlačítkem sloužícím k útěku před “rangery”, alespoň u mě to umocňovalo nepříjemný pocit pozornosti, malátnosti a zbytečné komplikace. Netuším jestli takový byl záměr tvůrců, ale u mě to funguje.

Chytnout si vlastního imigranta, identifikovat mrtvé těla, stopování atd. To vše trochu přiblíží “hlídačská” část hry. Dostanete zde opět informace, tentokrát o “rangerech” a jejich životech, práci i motivaci k ní. Zde vás při hraní, respektive jízdě autem, netlačí nic jiného než čas a jediná motivace vám může být počet pochytaných, zachráněných chcete-li, imigrantů. Na obou stranách máme možnost morální volby. V roli uprchlíka můžeme opustit člena skupiny, kvůli jeho zranění, které zpomaluje celou skupinu. V pozici hlídače se můžeme rozhodnout neprohledávat např. to podezřelé křoví, kde by mohl onen zraněný uprchlík potřebovat pomoc. Do toho všeho se seznámíme se střetem zájmů samotných strážců. Jak by jste se například zachovali v kůži dcery rodičů, imigrantů, stopující právě lidi ve stejné situaci jako mohl být její otec nebo matka?

Hra efektivně vzdělává, líčí postoje obou stran ale k žádné se nepřiklání, i když pozici “rangerů” se věnuje střídměji. Každopádně se nejedná o hru, kterou si zapnete vícekrát. Už jen díky depresivní tématice ze života a občas morbidním ilustracím a situacím. Považuji ji za opak tzv. oddechových her. Nutí přemýšlet a přehodnocovat postoje k vyobrazené tématice a dělá to dobře, k čemuž přispívá i zasazení hry do existujícího prostředí a situace.

Marek Nevídal

453271