Depression Quest - analýza

Depression Quest 

Zoe Quinn,  Patrick Lindsey, Isaac Schankler

Když přihlédneme k tomu, s jakou frekvencí a v jakém množství vycházejí počítačové hry, ať už mainstreamové nebo nezávislé, je relativně jednoduché přehlédnout hru jako je Depression Quest. DQ se nesnaží hráče upoutat next gen grafikou nebo originální hratelností. DQ se ani nesnaží být zábavná, což je u počítačové hry celkem unikátní. Na druhou stranu je tato hra neskutečně poutavá a ve svém vyznění drásavá, určitě se u ní nebudete bavit, ale to je také účel. Namísto toho, se jedná o hru ze stále se zvyšujícího počtu her, které si dávají za úkol vyobrazit temnější realitu našeho světa. Do takových her patří například That Dragon, Cancer, hráčům přiblíží život se smrtelně nemocným dítětem. V Hush zase hrajete za chudé dítě v Darfuru a snažíte se získat vodu pro svou rodinu. DQ způsobila vlnu kontroverze z více důvodů a autorka hry Zoe Quinn se na nějakou dobu stala nejvíce nenáviděnou osobou na internetu, ale bulvárním zprávám se tato práce nevěnuje.

Na počátku hry se hráč ocitne v roli mladého muže, kterému počínající deprese začíná stěžovat život. Jedná se více méně o textovou hru/interaktivní román. Hráč se dostane do řady všedních situací, jako jsou návštěva matky nebo řešení vztahových problémů, které musí být navigovány výběrem jedné z několika nabízených možností. V závislosti na učiněných rozhodnutích se může mentální stav hrdiny buď zhoršit, nebo se celková situace může zlepšit. Počet poskytnutých možností potom závisí na hráčovu psychickém stavu, rozhodnutí, které by učinil zdravý člověk, je přeškrtnuté a není k dispozici. Mít tyto volby na displeji, ale nebýt schopen je učinit, ukazuje, že i když existují logické a zdravé způsoby, jak se vypořádat s některými stresovými situacemi nebo s každodenními situacemi, lidé s depresí a úzkostí jsou si vědomi, že tyto řešení existují, ale často nejsou schopni tyto volby učinit, protože toho jednoduše nejsou emocionálně schopni. Čím více se budete vyhýbat sociální interakci, odmítat pomoc, a odmítat diskutovat o svých pocitech, tím více budou vaše volby omezené. Takže, čím více budete vyhledávat pomoc, tím více možností máte.

Cílem hry je najít rovnováhu: máte přátele, práci a přítelkyni, a všechny tyto aspekty představují příležitosti a problémy mnoha různými způsoby. Účast na terapii a antidepresiva jsou dvě stěžejní pomůcky, které hráči pomohou dospět ke kýžené rovnováze. Nicméně, i když, ke konci hry, hráč depresi zdánlivě porazil, nikdy nebude sto procentně vyléčený. Hrozba návratu deprese už nad bude kroužit navždy. Hra nám nabízí pět možných vyústění příběhu, každé v závislosti na úrovni deprese postavy.

Po formální stránce je DQ velmi minimalistická. Hra je doprovázena polaroidovými fotografiemi, které lehce nastiňují prostředí nebo situaci, a jak postupujete hrou, doprovází vás ambientní hudba autora Isaaca Schanklera, která perfektně vystihuje náladu a aktuální psychický stav vaší postavy.

I když hra poměrně přesně vystihuje boj s depresí konkrétního člověka, někteří lidé kritizovali právě individuální charakter příběhu. Hlavní hrdina pochází z dobré rodiny a má spoustu přátel, takže má výhody, což většina lidí bojující s depresi nemají. Quin nesouhlasí: “I deliberately created a protagonist who has a lot of support networks and resources that I don’t have,” řekla a dodává: “We wanted to preëmpt the argument that someone is only depressed because they have a difficult life. Anyone can have depression. The illness doesn’t care how much you do or don’t have.”

Když jsem hru hrál podruhé, záměrně jsem natolik odmítal jakoukoli pomoc a sociální interakce, že v průběhu klíčové volby ve hře bylo k dispozici asi pět možností, a jen jedna z nich nebyla přeškrtnutá. Jak jsem již výše zmiňoval je to velmi přesná interpretace pocitů lidí, kteří zapadli do hluboké deprese a chopil se jich strach a úzkost. Zvažují všechny výsledky dané situace a vyškrtnou ty, které by pro jiné dávaly největší smysl, protože je prostě nemohou provést.

Nejedná se o racionální myšlení a Většina lidí si to neuvědomuje. Tuto chybu dělají, když soudí člověka, co spáchal sebevraždu, a řeknou, že je to sobecký čin. Každý, kdo vidí sebevraždu jako zbabělost, nebo nevěří, že existuje rozdíl mezi smutkem a depresí, může být jenom rád, že neví jaké to je. Když si zlomíte ruku, dostanete chřipku nebo vás něco ošklivě poškrábe, každý může vidět, že nejste úplně v pořádku a zdráv. Deprese vetkaná hluboko do psychiky za sebou zanechává neviditelné stopy, které vás jednou zcela obklopí. Možná, že někdo ve vaší blízkosti si bude schopen všimnout oněch znamení a něco říct dříve než bude pozdě, bohužel ne každý má takové štěstí.

Depression Quest se tedy nesnaží navrhnout univerzální plán, jak porazit depresi, ale raději, pomocí konkrétního případu, přibližuje (nejen) zdravým lidem, jak takový boj vypadá. Ve 40 000 slov se dozvíte vše, co potřebujete vědět. Hra se objevila na Steamu v den oznámení smrti herce Robina Williamse, kterého deprese dohnala k sebevraždě. Autoři hry byli takto obviněni z využívání hercovi smrti. Já si ale myslím, že se jedná o správný čas na šíření povědomí o depresi.  Autorka hry čerpala z osobní zkušenosti, sama v dospívání depresí trpěla, jelikož se ale jedná o celkem kontroverzní a polarizující osobnost, DQ vždy bude mít své kritiky.

Janusz Dudys, 428438

Zdroje:

Parkin, Simon. Zoe Quinn’s Depression Quest. www.newyorker.com. The New Yorker. 9. 9. 2014. WEB