Art Game se ptá, co je to umění i co je to hra (analýza)

Hra Art Game, kterou stvořil v roce 2013 herní designér Pippin Barr, nabourává podobně jako další hry z jeho produkce nejen stereotypy myšlení o hrách, ale i o mnohých dalších oblastech. Ačkoliv může Art Game při první hře působit velmi komicky, pokládá zároveň hráčům zásadní otázky, na které není jednoduché odpovědět. Mezi prvními přichází ty, zda je umění hra a zda může být hra umění, postupně se ale vynořují další, jdoucí až k jádru věci, například co je to vlastně umění a co je to vlastně hra. Hra sama explicitně žádnou z nich nezodpovídá a je jen na hráči, co si ze hry odnese.

Na to, jak hluboké otázky umí Art Game v hráčích vyvolat, je po mnoha dalších stránkách velmi jednoduchá. 8-bitovou hru s černobílou grafikou nedoprovází žádná audio stopa. Narativ je velmi přímý, hráč nemá moc možností, jak vývoj hry ovlivnit. Hrou, kterou ovládá pouze směrovými šipkami a klávesou enter (v případně hry ve dvou přibývají ještě klávesy WASD), ho přitom provází textová vysvětlení a pokyny.

 Na začátku stojí hráč před rozhodnutím, za jakou postavu bude ve hře hrát. Na výběr má z Cicero Sassoona, reprezentujícího současnou malbu, Alexandry Tetranov, sochařky, a dua William Edge a Susan Needle, kteří představují zástupce videoartu a umožňují hrát hru ve dvou lidech. Po výběru se hráč ocitne v ateliéru své postavy, kde je jeho úkolem vytvořit taková díla, která by mohla být součástí připravované výstavy v Newyorské MoMě, galerii moderního umění. Tvorba děl přitom vychází z principů známých her, které však ohýbá:

1. Cicero Sassoon vytváří své minimalistické obrazy pomocí hry Snake. Ačkoliv při běžném hraní této hry jde hráči v podobě hada o to, aby nasbíral co nejvíce bodů a přitom se vyhnul kolizi se sebou samým, právě tato kolize zde slouží jako mechanika vytvoření obrazu – výsledným dílem Cicerova snažení je plátno, zachycující podobu momentu kolize.
2. Jak je zřejmé již na první pohled z jejího jména, Alexandra Tetranov využívá pro své sochařské počiny principy hry Tetris. Sochy vznikají skládáním jednotlivých dílů skládačky na sebe, přičemž i zde není zcela produktivní technikou snaha uplatnit klasické principy Tetrisu a snažit se o poskládání neprostupných řad bez mezer. Ty totiž mizí a nepřispívají k jedinečnosti vytvořených skulptur.
3. William Edge a Susan Needle zase pracují se zjednodušenými principy hry Space Wars. Vytváří videozáznamy kolize dvou objektů v prostoru, které poté běží ve smyčce.

Po vytvoření každého kusu má hráč možnost jej pojmenovat nebo ponechat beze jména (untitled), zničit jej nebo si jej ponechat. Poté, co hráč vytvoří dostatečné množství děl, může zavolat kurátorku. Ta se dostaví na díla podívat a (zřejmě) zcela náhodně určuje, zda se konkrétní kusy pro účely výstavy hodí nebo ne. Hodnocení kurátorky přitom často neobsahuje žádné podstatné sdělení kromě odmítnutí či přijetí díla. Kurátorka se víceméně omezuje na nicneříkající vyjádření, kterými by mohla počastovat v podstatě jakékoliv jiný artefakt („Ano, tohle je to, co chci!“, „Nemám z toho ten správný pocit“).

Po hodnocení kurátora nastávají dvě možnosti. Pokud kurátor nevybral dostatek děl, hráč může pokračovat v tvorbě vhodných artefaktů. Pokud však kurátor dostačující počet děl vybral, přesouvá se hráč na výstavu, kde jsou jeho díla reprezentována po boku tvorby dalších umělců. Na výstavě má možnost hráč vyslechnout a interagovat jak právě s těmito tvůrci, tak s návštěvníky. Podobně jako kurátor i oni se vyjadřují k dílům, přičemž neuvádí žádné argumenty pro to, proč se jim konkrétní objekt líbí nebo nelíbí.

Důležitý moment hry nastává tehdy, když se láme část plná zábavy, ve které hráč tvoří umělecká díla pomocí již klasických her, do části, ve které jsou tato díla podrobována hodnocení, ať už ze strany kurátora či návštěvníků galerie, pokud se hráči podaří propracovat se až na výstavu. Ačkoliv má hráč v podstatě dvě možnosti, jakou taktiku zvolit, a to buď odehrát hry a tvořit díla rychle a bez rozmyslu, nebo naopak dát do svých výtvorů nějakou myšlenku a podtrhnout ji třeba i při vymýšlení názvu, moment hodnocení je kruciální vždy, protože pokud do tvorby hráč náhodu nevložil invenci, pak do ní zcela jistě vložil svůj čas, byť jen minimum. Škála pocitů, kterou mohou hodnocení vyvolat s ohledem na tyto faktory, je pak samozřejmě velmi široká – hráč se může cítit extaticky po přijetí, nebo naopak ublíženě a frustrovaně po několika opakovaných odmítnutí, kdy může zvažovat odvrácení se od svých nápadů a přistoupení na to, že vytvoří přesně taková díla, jaká si kurátorka žádá. Sám tvůrce hry, Pippin Barr, potvrzuje všechny tyto domněnky svojí anotací Art Game:

"Experience the agony of rejection by the curatorial team! Consider selling out and just making what people seem to want! Change your mind again and follow your dreams! Be a star of the art world! Be a horrible failure! Be an artist!"

Art Game je částečně satirický a částečně velmi upřímný počin. Právě přes satiru totiž vybízí k reflexi hráčova vnímání umění i her samotných a nabízí k tomu mnohé podněty. To, že díla v rámci hry tvoří hráči pomocí notoricky známých her a jejich principů, může poukazovat, že předpoklady pro uměleckou tvorbu nese v podstatě každý. Všichni umíme do jisté míry malovat, všichni jsme modelovali plastelínu do podoby více či méně abstraktních útvarů. Co tedy odlišuje umělce od ostatních? Je to jeho čas, vložený do tvorby? Je to jeho invence, která se vtiskla do podoby i názvu díla, ale kterou zároveň nemusí vždy kurátor ocenit? Nebo je to právě kurátor, kdo určuje hodnotu a kvalitu díla? A pokud ano, na základě čeho se rozhoduje? Jde o rozhodnutí čistě subjektivní, nebo se o něco opírá?

Hra může poukázat na to, že díla jiných je možné plně docenit až po té, co sami můžeme zodpovědně říct, že víme, jak vznikala, máme zkušenosti s touto technikou a vnímáme tedy čas a úsilí do nich vložených. Je však správné očekávat, že konzumenti umění budou do této míry vzdělaní a díla ocení? Případně je v pořádku tvořit umění jen pro úzký okruh takto vzdělaných konzumentů? Zároveň může Art Game utvrzovat v názoru, že umění a jeho ocenění je záležitostí zcela subjektivní, nepodléhajícím jiným vlivům, a že díla, která jsou v současnosti oslavovaná, mohou být oslavovaná jen díky tomu, že se jim podařilo okouzlit vlivného kurátora. V dalších hráčích může hra vyvolat uvědomění si, že i když se jim díla nelíbí, není třeba s tím za každou cenu konfrontovat umělce, protože si vyzkouší, že na to, co člověk vytvoří, je také náležitě pyšný, a nepříjemně podaná negativní zpětná vazba jej může často zbytečně zranit. V konečném důsledku může hra nejen nabourávat naše představy o umění, o hrách, a jejich vzájemném vztahu, ale jít až mnohem dál – ilustrovat důležitost přijetí a odmítnutí v našich životech.

Ve všech otázkách můžeme přitom zcela snadno vyměnit umění za hry. Například tváří v tvář tomu, že v Art Game je výhra jen těžce definovatelná (od spokojenosti s vlastními díly přes ocenněí kurátora až po přijetí návštěvníků výstavy), se může hroutit naše vnímání her. A ačkoliv je hra na první pohled zcela jednoduchá, myšlenky, které vyvolá, mohou vést k ocenění úsilí, které do vývoje hry autor zřejmě vložil - nemusíme si však být jistí, že ji to dělá dobrou hrou. 

V případě umění i her však Art Game na otázky a pochyby, která vyvolává, však nenabízí explicitní odpovědi. Záleží na tom, jak hráč hru přečte, záleží na tom, zda si odnese nějaké nové poznatky a podívá se na tuto tematiku z nového úhlu pohledu, nebo se na principu kognitivní disonance utvrdí v tom, co si už dávno myslel. Kouzlo Art Game spočívá velkou částí v tom, že na tyto otázky nepodsouvá odpovědi, nepřehání důležitost umělce ani se nevymezuje vůči současnému umění, že zkrátka jen prezentuje situaci, ve které se hráč pomocí jednoduchých, jasných mechanik pohybuje a sám si z ní odnáší jen tolik myšlenek, kolika je otevřený. Domnívám se, že za podnětné myšlenky a otázky, které ve mně hra vyvolala, částečně vděčím i právě již zmiňované jednoduchosti hry, od narativu přes základní grafiku a chybějící audio až po jednoduché principy a mechaniky. Mohla jsem se tak soustředit na samotné vytváření děl a následně vstřebávání jejich hodnocení, aniž by mě cokoliv rozptylovalo, a podobně jsem se díky tomu pak věnovala i následné reflexi toho, co mi hra vlastně říká a jak nabourává či formuje představy toho, co je to umění, co je to hra, a jak spolu můžou být tyto pojmy provázány.

Eva Charvátová (363905)