The End

Hra The End vás postaví do role mladého chlapca (prípadne dievčaťa). Tvorba avatara vám ponúka široký sortiment rôznych osobitých úprav od farby vlasov až k zvláštnemu znameniu napr. Jazva na tvári. V priebehu úvodného tutorialu sa zároveň začne odvíjať príbeh, ktorý je prinajmenšom netradičný.

Na začiatku vaša postava zomrie. Nasleduje krátke uvítanie v „podsvetí“, a môžete sa vrhnúť do hry. Hra je rozdelená na tri svety, a tie sú rozdelené na daľšie podsvety. Mechanika hry je klasicky skákačková. Preskakovanie cez nebezpečné priepaste, zbieranie hviezdičiek a hľadanie kľúča k daľšej úrovni. K dispozícii je taktiež špeciálana „Light power“, ktorá vašej postave umožní premeniť tiene na pevné objekty, a pomôže jej v prekonávaní rôznych prekážok. Funguje však iba vtedy keď je postava v tieni. Keď postava nájde tzv. Kĺúč k poznaniu, musí ho použiť na odomknutie dvier, ktoré symbolizujú odpovede na otázky, ktoré sú prítomné v celej hre. Otázky sú hlboko filozofické a odpoveď na ne je nie vždy jednoduchá. Odpovedanie na otázky taktiež ovplyvní vašu hru. Na konci každého sveta vás čaká boss, u ktorého sa drasticky mení herná mechanika zo skákačky na logickú hru. Jedná sa o partičku „Deathcards“, teda kariet smrt. Karty sú šesťuholníkové, rozdelené na tri segmenty v ktorých sú čísla od 1 do 10. Cieľom minihry je obrátiť čo najviac súperových kariet na svoju farbu tým, že k ním priložíte svoju kartu s vyššou hodnotou ako má súper. Ak sa vám podarí bossa poraziť získate nejaký power-up, ktorý vám pomôže v daľších partiách kariet smrti, a bossov death object, v prípade prvého bossa helma. Jednoduchá a veľmi nákazlivá zábava.

Po grafickej stránke je hra veľmi pestrá na to že je to klasická browserová flashovka. Jediným negatívom pre mňa je trochu pomalý celkový flow hry. Nezaškodilo by keby animácie boli trochu rýchlejšie, najmä lezenie po rebríkoch sa mi zdá veľmi pomalé.

Po tematickej stránke sa hra drži konceptu skúmania vlastne mysľe tesne pred smrťou, resp. po smrti. Už spomínané filozofické otázky maju prinútiť hráča zamyslieť sa nad obsahom hry, a možno aj nad svojou osobnosťou.

Aby som to zhrnul, The End je jednoduchá a zábavná plošinovka, orientovaná skôr pre staršie publikum (keďže mladšie publikum ešte nemusí chápať filozofický kontext), ktorá zaujme dobrým spracovaním danej hernej tematiky, a taktiež ponúka hráčovi okrem zabavenia aj priestor na zamyslenie a aj určitú mieru sebareflexie.

Varovanie ministerstva zdravotníctva: Hra je prudko návyková.

Lukáš Pavúk (382559)

The End

The End je arkádová hra, která se snaží prezentovat jako jisté filozofické pojednání o smrti a pouti, která vede k životu po ní. Vizuálně přitažlivá, možná až na první pohled dětsky působící, flashová plošinovka, si vzala za úkol informovat mladý zástup hráčů o různých dogmatech a teoriích o umírání a prezentovat je příjemným způsobem hlavně kategorii 14-19 let. Nutno ale podotknout, že s tímto věkovým zaškatulkováním se možná autoři poněkud minuly a starší hráč už k tomuto počinu přistoupí značně skepticky.

Na úplném počátku hry si hráč vytvoří svého avatara, což je prvek, který je již dnes běžně zastoupen v RPG hrách, simulacích či jiných žánrových extrémech, které lpí na maximální imerzi. I když je zde spousta kombinací, v konečném důsledku tato funkce nenabízí přílišnou volnost a tak se z prvotní snahy o duševní vtělení hráče do role postavy i přes veškerou snahu minimalizuje.

Samotná hra pak začíná, jak již bylo naznačeno výše, smrtí. Po pár krocích, kdy se hráč naučí zvládat základní elementy ovládání, je avatar nemilostrdně usmrcen a zde začíná jeho cesta napříč třemi světy – „tělem“, „myslí“ a „duší“.

Herní mechanika pak má dvě části. Část arkádovou a část logickou. V první části je „The End“ jen tuctovou plošinovkou, která do svého obsahuje zahrnuje klasické aspekty tohoto žánru jako sbírání předmětů (V tomto případě hvězdiček), hopsání, nástrahy a zlomek logických hříček. Ve svojí podstatě však postrádá návykovost Sonica nebo Raymana a monotónně si vyhrává s jedinou inovativní mechanikou a to možností využití stínu avatara, pomocí kterého lze překonat jinak neschůdné cesty. Jako prvek efektní, jako forma metafory k tématu hry naprosto nulová. I když se titul naparuje pseudofilozofickým nádechem, s herním mechanismem nespolupracuje. I když by leckdo mohl namítnout, že element stínu funguje jako symbolika, kdy využíváme naší temné stránky pro překonání překážek, konkluzivně nemá s finální poetikou hry co dělat. Jediným znakem, který nám v levelech připomíná, že se vlastně nejedná o bezduchou chodičku je filozofická otázka v jeho závěru ve stylu „Má člověk právo výběru své smrti?“. Otázky, jejichž odpověď je zdecimovaná na prostá ano/ne pak vlastně v průběhu hry nemají ani žádný praktický význam a svojí volbou není hráč ani postižen ani odměněn, takže zde sice funguje fikce volby zastřešená hlubokým rádoby-intelektuálním patosem, její přínos však ale slouží pouze ke statistickému vyhodnocení hráče. Ten je dle svých odpovědí přirovnáván různým historickým postavám, případně srovnáván s ostatními hráči a snaží se vyjádřit jisté sebepoznávání.

Na konci každého levelu je pak iniciován boss fight, který je ale zpracován jako jistá logická hra hráče proti bossovi. Tato druhá část herní mechaniky je zábavnější, než-li stereotypní plošinovková akce, každopádně ani ta se nesnaží asociovat s tématikou smrti a atmosféru v hráči prakticky neevokuje (Což se ostatně nedaří ani vesele barevné hopsačkové fázi).

V konečném důsledku tedy hra působí jako nekonzistentní slepenec herních žánrů, který je sice zarámcován opravdu líbivou a hezkou grafikou, nedokáže ale téma, s kterým pracuje, řádně prodat a proto „The End“ působí spíše jako plošinovka, ze které autoři nedokázali vymáčnout píď originality a proto ji zabalily do hlubokomyslného kabátu. Je pravda, že hra svůj informativní účel splňuje. Výborně hráče seznamuje s různými kulturními pohledy na smrt a přiblíží hrst faktografických údajů. Na úrovni emoční a úrovni zábavy je ale zklamáním a i přes množství detailů, které se hra snažila zahrnout, v hráči nejspíše zůstane jen hlavní poselství – „Smrt je jenom začátek“.

Jana Kilianová (359378)

The End...and so it begins

The End je nekomerční, naučná, do určité míry online hra, která si klade za cíl seznámit hráče (především nižší věkové kategorie) s tématem smrti poněkud nekonvenční formou a především z jiného než náboženského hlediska. Hra pronikla na veřejnost v červenci roku 2011 a za jejím zpracováním stojí studio Preloaded, avšak původní koncept pochází z britské veřejnoprávní televize Channel 4.

Jak již bylo řečeno, hlavním krédem hry je seznámit hráče s tématikou smrti a věcí s ní souvisejících. Dominantní mechaniku k naplnění těchto požadavků spatřuji především ve stylu, jakému je hráč vystaven, pokud se snaží dokončit jakoukoliv úroveň hry (hra je rozdělena na 3 kapitoly, z nichž každá obsahuje 6 levelů). Během každého levelu musí hráč kromě standardizovaných požadavků, jako jsou např. posbírání veškerých předmětů (zde hvězdiček) či zvládnutí level za určitý čas, nalézt také tzv. „klíč vědomostí“. Tento klíč, krom toho, že obsahuje citát slavné osobnosti pojící se k tématu smrti, slouží také k otevření dveří na konci levelu, před kterými jste konfrontování s určitou filozofickou otázkou ohledně smrti (Do you want to live forever?). Výběr odpovědi (možnost pouze ano či ne) je lhostejný, jelikož odměna je vždy stejná a to odemknutí dveří do úrovně s bossem, kterou pokud překonáte, obdržíte specifický předmět, pojící se k nedávno zodpovězené otázce. Zde přichází na řadu dle mého názoru hlavní edukativní mechanika hry a to představení dané otázky v širším, pokud chcete akademickém, kontextu s odkazy na příslušné myslitele a zejména hypertextové odkazy sloužící k dalšímu studiu. Při průchodu hrou se také tvoří jakási mapa vašeho podvědomí, která souvisí s odpověďmi na předchozí otázky a rozděluje vás mezi 4 předdefinované typy (Mystic, Awakaner, Crusader, Truth-teller). Otázkou ovšem zůstává, zda je tato herní mechanika dostatečně účinná, pokud se má primárně jednat o naučnou hru. Systém, jenž je zvolen, se jeví pouze jako doprovodné povídání, se kterým hráč nemusí vůbec interagovat, pokud nechce a k dokončení hry si pak vystačí s poněkud primitivním skákáním a transformací stínu v pevnou hmotu.

Samotné ovládání hry ničím nevybočuje ze stanovených norem, pohybujete se pomocí šipek, skáčete pomocí mezerníku a tlačítkem „e“ využíváte svoji speciální schopnost – zhmotnění stínu. Grafické zpracování je vcelku zdařilé a okolní svět poutá spoustou mystických kreatur a prostředím, jež připomíná cestování mezi peklem, očistcem a královstvím nebeským. Za povedenou se dá označit také tvorba avataru, která nabízí spousty vtipných i morbidních vizáží. Za zmínku jistě stojí také forma souboje s finálními monstry, která je zprostředkovávána pomocí logické hry, kde je hlavním úkolem ukořistit co nejvíce hracích kamenů.

Roman Schneider, 382955

The Terrible Whiteness of Appalachian Nights

Jedná se o krátkou hru s minimalistickou ASCII grafikou (používá symboly místo grafických napodobenin). To umožňuje relativně velké využití představivosti hráče, na což sázeli i další hry jako je Nethack či Dwarf Fortress. Vývojářem hry je Stephen Lavelle z Británie.

Hráč je do hry uveden pomocí krátkých textových zpráv, popisující pozadí vašeho avatara. Protagonistkou hry je bezejmená žena v domácnosti označená symbolem K. Celá hra se odehrává v domě její rodiny, která sestává z jejího manžela Marka a dvou dětí – Jack a Rose. Prostředí v domě se mění v závislosti na čase, který je posouván spánkem hlavní postavy. Takto je hrou persvazivně vyvolán dojem nudné rutiny a neměnnosti, který je ovšem brzy přerušen. Členové rodiny totiž v noci trpí nočnímy můrami, které se nakonec zdají i hlavní postavě a hráč si ji prožije na vlastní kůži. Ona noční můra je de facto outro celé hry.

Žijete podle kréda „There's little to do but sleep.” Nic jiného než spánek vám totiž skutečně nezbývá. I přesto, že byste se rádi věnovali dětem nebo manželovi, musíte pořád spát. TTWoAN evokuje beznaděj a depresi stereotypního života. Nutno říci, že atmosféra byla patřičná a pohlcující, i přesto, že vlastní hra je velmi krátká.

Ze stereotypu vytrhne až avatarova noční můra, která je zpracována graficky, nikoli textově. Po naprosté nemožnosti udělat cokoliv jiného než spát, je náhle hráč přinucen k orálnímu sexu. Objevuje se symbol svastiky, který vyvolává ve vzniknuvším sexuálním kontextu odpor a znechucení. Možná se zde Lavelle, sám homosexuál, pokusil znázornit svou nechuť k intimnímu styku se ženou. Efekt noční můry je dále zesílen tím, že je hráč konfrontován s felací, kterou má sám provést a to pomocí pohybu myši. Tohle je silně kontrastní ke zbytku hry, kdy nevíte co máte dělat a vlastně ani nic dělat nemůžete. TTWoAN nechává hráče na konci volně interpretovat z čeho vzchází noční můry rodiny. O čem se zdá Jackovi, Rose a Markovi? Jsou snad děti nějak zneužívány otcem? Bůh ví, co se děje během oné strašné bělosti appalačských nocí.

ASCII symboly jsou nápaditě použity pro popis zařízení domácnosti, neboť svým uspořádáním vtipně naznačují tvar popisované věci. Většina věcí v domě je statická a nepoužitelná, kromě členů rodiny. Hra se ovládá jen za pomoci šipek. Pro grafický minimalismus je tedy minimalistické i ovladání. Soundtrack byl zvolen velmi dobře, neboť věrně podtrhuje atmosféru hry. Elektronické skladby ve smyčce jsou nesrozumitelné a rytmicky liché. Tohle vše dohromady vytváří unikátní herní zážitek.

Lukáš Hasa - 359730

The End

V tomto Konci si na začiatku hráč vytvára svojho, za chvíľu posmrtného avatara. Jeho alebo ju si môžete ozdobiť rôznorodo, bez očí s vytekajúcim mozgom, no keď im nasadíte úsmev mladosti, morbidita sa mení na sympatickú plošinovku so smrtiacim ponaučením. Do hry vstupujete ako živí/nemŕtvi, no za okamih Vás osud zadrví pod povrch. No nie do pekla, ale do akejsi posmrtnej dimenzie, kde stretávate jednotlivých Vládcov troch svetov, Myseľ (Mind), Telo (Body), Duch (Spirit). Napriek tomu, že sa hrá neodohráva v pekle, Vládcovia nemajú ďaleko od démonického vzhľadu. Ich vzhľad sa však do tohto konceptu hodí, keďže ľudí odjakživa strašila smrť ako niečo zlé, škaredé a tajomné.

Každý svet je rozčlenený do šiestich dverí, ktoré sa odomykajú postupne, po získaní artefaktu (napr. Strom života) Levelom sa prechádza poklusom, nezaškodilo by aj rýchlejšie tempo. Preto tu prevažuje mimetická mechanika, ktorá sa ukazuje v behu a skákaní. No má aj svoje zjednodušenie, keď pri prekonávaní určitých prekážok a „smrtiacich“ priepastí, kde je avatar obdarený silou dotvárajúcou niekoľkosekundové tiene, po ktorých môže v tejto tieňovej forme prebehnúť. „Pády“ v posmrtnom živote našťastie nebývajú smrteľné, iba trochu znervózňujúce, keď má hráč za sebou niekoľko pretrpených skokov a neposlúchajúce tlačítko vás neraz vráti na začiatok, resp. posledný checkpoint. Ten tu je vykreslený ako lampáš, jediné Cháronove svetlo pri nekonečnom pendlovaní po rieke Styx. Pestré prostredie každého sveta s lesknúcimi sa kryštálmi dodáva hre akúsi psychedéliu aj keď veľmi miernu, miestami až príliš detinskú (padajúci vláčik z oblohy).
Cestou hráč zbiera malé hviezdy, alebo sa snaží prejsť level do poslednej sekundy určeného limitu. Ale nie je sa kde ponáhľať, ku kľúču, hlavnému cieľu každých dverí, sa môže dopracovať aj po vypršaní časomiery. Po jeho získaní sa nám objaví bublina s myšlienkou významných ľudí, ale ako to už v tejto hre o smrti býva, dávno zosnulých mudrcov, filozofov, spisovateľov. Náznak intelektuálno-náučnej vložky je cítiť. Telo zhltne kľúč, ktorý zanedlho zapadne do tých správnych áno/nie dverí ako odpoveď na hĺbavejšie otázky o živote po živote. Majú naše rozhodnutia v živote dopad po smrti ? A potom sa začína súboj s Vládcom, a jeho zúrivým vyzvaním, ktorý spočíva v prekonaní „nesmierne zložitého“ logického systému, Kto dá viac ? Aby toho nebolo málo po výhre sme si vydobili od Vládcu power, ktorá robí túto minihru ešte viac „zložitejšou.“ Tie sa potom ukladajú do pavúka. Pocit RPG ? Death Dial, akýsi radar, Vám ukazuje, ktorej významnej mŕtvole ste najbližšie po zodpovedaní otázky. Autori sa možno snažili vnuknúť jemný pocit OSUDOVEJ spriaznenosti so slávnymi ľuďmi (wow, zmýšľam ako Orwell), aj keď bez súvisu, no práve toto, môže byť tým malým lákadlom pre mladistvých, ktorým sa táto hra ponúka, a keďže je o každej osobnosti spísaný drobný životopis, aj náučnou hrou o smrti.

American Dream si much more like hell

Název: American Dream. Vydavatel: Increpare games (2011). Platforma: PC. Technologie: Adobe Flash. Autoři: Terry Cavanagh, Stephen Lavelle, Jasper Byrne, Tom Morgan-Jones

Hra American Dream pro mě byla od začátku trochu oříšek. Prvotní překvapení z grafiky vystřídalo bádání nad tím, kde u této hry hledat její persvazivní charakter a přemýšlení, jestlipak jsem nepřehlédnul nějaký herní mechanismus. Až když jsem si splnil svůj “americký sen“, mohl jsem konečně prohlásit, že jsem na nic nezapomněl a onen persvazivní charakter mi vlastně nakonec spadnul přímo do klína.

Začněme s herními mechanismy, které jsou v této hře opravdu jednoduché a přímočaré. Jako správně namotivovaný mladý broker skáčete do akce rovnýma nohama hned po poslechu motivační audiokazety. Zjistíte, že máte v podstatě jen dvě možnosti interakce se hrou a to prostřednictvím nákupu nového vybavení pro svou domácnost, díky kterému přilákáte na svou party více lidí a ti vám za skvělou party poradí, jak chytře investovat na burze. Burza je totiž druhou virtuální částí hry, kde máte vydělávat velké peníze. Na burze máte vydělat milion dolarů, abyste dohráli celou hru a splnili si svůj sen. Své herní chování ve virtuálním domově klidně můžete zredukovat na jednoduché pravidlo: Nakup vše, na co máš a poslouchej rady pařmenů. Pro chování na burze zase platí: Víš, co říkali pařmeni? Udělej to! A taktéž: Nakupuj, když jsou akcie dole, prodávej, když stoupnou. Když se budete řídit těmito jednoduchými pravidly, tak se penízky pohrnou, pařmeni budou sdílní a spokojení a vy se ukoušete nudou. Ano! Ukoušete se nudou, protože hra je to stereotypní a jen minimálně interaktivní, což mě ovšem přivedlo na myšlenku, kde hledat ten persvazivní charakter? Ten totiž musíme hledat právě ve stereotypu, vydělávání peněz pro vydělávání peněz, vybavování bytu příslušenstvím, které vlastně ani nepotřebujete, ale jaksi tím lépe zapůsobíte na lidi, kteří vám zase pomohou vydělat ještě více peněz, abyste si ještě lépe zařídili byt a přilákali ještě více pařmenů, kteří vám pomohou vydělat ještě více peněz a.... a už se začínám opakovat přesně stejně jako hra samotná. Právě v opakování a rutině je poselství hry. Hra nám dá vydělat virtuální peníze a zařídit si ultraluxusní virtuální bejvák, ale za to zaplatíte neustálým koloběhem stejných a předvídatelných událostí, které vás vlastně nudí už od samého začátku hraní. Hra vás tak donutí zamyslet se nad tím, jestlipak vlastně chcete vydělávat svůj první milion i za předpokladu, že se vše ve vašem životě začne ve smrtící spirále točit kolem peněz jen proto, aby jste vydělali ještě více peněz do chvíle, až budete mít moc peněz a budete moct vydělat strašlivě moc peněz... Sorry, už se zase opakuju! Ale to ta hra! Za poselství této hry tak považuji právě určité nakopnutí k přemýšlení o tom, v jakém stereotypu to vlastně žijeme a čemu vlastně věnujeme tolik našeho úsilí. Vlastně tu jen valíme balvan do kopce, abychom ho nahoře mohli pustit zase do údolí a posléze opět vytáhnout nahoru. Vlastně jen tak... Aby se něco dělo...

Ondřej Souček, 182827

American Dream

American Dream (Flash)
Increpare Games (2011)
Designer: Stephen Lavelle
Žáner: Simulace

Na začiatku hry vás privíta stručné heslo "I will make a million dollars" , ktorým sa budete riadiť po cele trvanie hry. Hra vám ma ukázať ako si splniť svoj americký sen . Grafika v hre je jednoducha , pixelovitá čo jej vôbec neprekáža , aby sprostredkovala hráčom posolstvo , ktoré má. Hudba je jednoduchá podobne ako grafika . Najviac ma bavila pasáž cestou do prace :) .

Pri začatí hry ma hráč na učte 500 dolárov a prázdny dom . Celú hru sa opakuju skoro stále iba 3 ciklusy . Doma , cesta do práce a práca. Váš dom sa dá postupne a rýchlo zariadiť , lenže nato musite zarobiť dostatočný obnos penazí , ktorý ziskate vo vašej práci na burze. Cieľom hry nieje si zariadiť váš dom, ale ak tak urobite , dosiahnete väčšiu popularitu , budú u vás bývať party a nejedna hviezda si tam spraví trapas a vaše obchody na burze pôjdu lepšie a lepšie.

Až na prvé kliknutie myšou vám na ovládanie hry vam stačia šípky a akčna klávesa "Z" .
Po dome sa pohybujete medzi miestnosťami jednoducho šípkami a nakupujete nábytok do tej ,ktorej miestnosti . Do práce odídete jednoducho a zo dňa na deň nakupujete a predávate akcie s hviezdami typu Micheal Jackson , Madonna atď. Nákupy a predaje fungujú podobne ako normálne, akurát o moc jednoduchšie. Nákupy a predaj hodnotíte podľa grafu a čiselnej hodnoty dolára pri mene slávnej osobnosti. Podivné je , že hráč sa nemôže zadĺžiť a po mojom objavení jednoduchého systému mi hru trvalo vyhrať cca. 10 minút. Hra končí v momente keď prídete domov a máte na učte viac ako milión dolárov.

Je vidieť , že Stephen Lavelle takýmto ironickým spôsobom reaguje na typický sen každého američana. Každý chce mať na učte 1 000 000 dolárov , v dome nábytok za čo najviac peňazí , samozrejme s televíziou cez pol steny a v garáži 3 auta , ktoré mu závidia všetci susedia v jeho štvrti. A samozrejme budú organizovať nočné parties pri bazéne so všetkými "cool" luďmi zo showbussines-u . Všetkým je jasne , že tento americký sen sa vo väčšine prípadov nikomu nesplnil a možu byť radi , že aspoň v tej hre sa nedá byť v dlhoch.

Filip Ovádek , TIM