"Save the Date"

„Save the Date“

Hra „Save the Date“ spočívá ve volbě cesty v rámci stromu možností. Vyberete, kam se svou dívkou půjdete na rande, potkáte se, vyberete jídlo, a ona vám umře kvůli alergické reakci na oříšky. Zkusíte tu samou cestu s tím, že objednáte něco jiného. Ale najednou zjistíte, že ji na oříšky můžete upozornit. Tato volba předtím nebyla možná. Zkusíte to, ona se podiví, že víte o její alergii, zachráníte jí tím život… aby vám vzápětí zemřela kulkou z náhodné přestřelky. Uvědomíte si, že ukládat pozice vám ušetří hodně času a že patří ke hře. A že nebude jednoduché, abyste oba přežili až do… až do konce?

Analýzu této hry nemůžu začít jinak než: „Proč jsem ji vlastně hrál?“ Proč se takto ptám bude zřejmé později. Pokud jste ji hráli, tak mi rozumíte.

Mechanics

Po spuštění se objeví minimalistické menu, když vyberete „start“, tak uvidíte minimalistický obrázek a textové okno. Minimalistické. Vše je maximálně úsporné, ovládání celé hry zvládnete klikáním levým myšítkem na vybraný text – odpověď (či lépe vybranou reakci). Postupně zjistíte, že nedílnou součástí hry je i ukládání pozice a opětovné nahrávání, což obstará myšítko pravé. Hra má tedy přísně svázané prostředí, které nedovoluje žádnou neočekávanou akci hráče, vše je dané dopředu. Tento pocit umocňuje i to, že grafika přímo odkazuje na staré hry, které vyprávěly příběh tímto způsobem – vybíráte možnosti, které stromovitě vedou k určitému konci, který odpovídá právě vašim volbám.

Dynamics

Samotné hraní odpovídá tomu, co očekáváte. Děláte různá rozhodnutí, která vedou k ukončení hry, což vám hra (ráda) oznámí. Při opětovném nahrání nebo restartu ale zjistíte, že se změnily možnosti, které máte v určité chvíli na výběr. Zjistíte, že tím, že jednu cestu projdete až do (nezdárného) konce, se vám otevřou nové možnosti, které vybrat. Tím vám dojde, že průchod všech cest není náhodný, že nejde o bludiště, kterým se při správných volbách dostanete k cíli. Dojde vám, že první neúspěšné ukončení hry bylo nutné, že to nešlo jinak a že hra s tím počítala. Uvědomíte si, že ukládání a nahrávání uložených pozic je herní mechanikou, se kterou se počítá jako s nedílnou součástí hraní, jako je jinde například střílení. Víte, že vaše hraní hra předjímá a někam vás chce dovést, přičemž metoda, kterou hra používá, není triviální ve smyslu – dělej to a to a vyhraješ, ale že smysl celé hry bude jinde.

Aesthetics

Pocity, které zažíváte během hraní, jsou to nejdůležitější, s čím hra operuje. Animace, pěkné obrázky, složitá komba a efektní ovládání herního prostředí – nic z toho nečekejte. Naznačeno je to již v předchozím odstavci – emoční prožitek toho, že si hra hraje s vámi, místo aby to bylo naopak, vede k pocitu, že vám něco uniká. V pokročilé fázi pak sama hra s tímto pocitem explicitně pracuje. Například když dívka, kterou zvete na rande a stále vám umírá, spolu s vámi rozebírá, co je asi cílem hry. Zmatení, překvapení, pobavení, přemýšlení. Asi v tomto pořadí se ke hře budete vztahovat.

Hru bych pro potřeby analýzy rozdělil na dvě fáze. První spočívá v průchodu možností kam všude se dá jít na rande, případně jak se celému setkání vyhnout. Vyzkoušíte vše možné a stejně neuspějete, váš doprovod umírá a hra se s vámi rozloučí tím, že vše skončilo katastrofou. Druhou fázi jsem si pojmenoval „filosofování na kopci“, které spočívá v hledání odpovědi, proč je hra právě taková, a o co vlastně jde. Dívka z vašeho rande vám v tom pomáhá, protože jak sama říká, nechce přeci zase umřít.

První fáze

První fáze odpovídá hrám tohoto typu, se stromem možností, ale brzy vám dojde, že přeci jen je někde zrada. Tento pocit vyvolá i to, že před prvním spuštěním víte, že jdete hrát „artovou“ hru. Váš přístup se tak bude od začátku lišit oproti například nějaké akční hře. Víte, že se zapojujete do něčeho, co bude mít pravděpodobně přesah, myšlenku, jasné sdělení. A toto sdělení, pointu hry, budete hledat. Právě toto očekávání u mě způsobilo to, že jsem zde chtěl skončit. Projdete mnoho možností, které vždy skončí smrtí. Ale hned na začátku máte na výběr i to, že rande odvoláte. Pak se dočtete, že vaše potenciální dívka sice byla smutná, ale že si posléze našla někoho jiného a šťastně prožila život. Nezemřela. Poselství jasné – pokud někoho milujete, ale všechno by vedlo k tragédii, měli byste mu (jí) dovolit jít. Milovat znamená umět opustit, věnovat svobodu. Pokud budete trvat na tom, abyste se oba setkali, pak nastane katastrofa. Hra je rozklíčována, poselství jasné a ucelené, je možné skončit. V podstatě jen náhodou jsem se dostal do druhé fáze, která to celé komplikuje.

Druhá fáze

Zde se stane to, že protějšek přesvědčíte, že je postavou ve hře a povídáte si o tom, jak z toho celého ven, aby neumřela, aby došlo k úspěšnému dohrání. A co je vlastně to „dohrání“. Hra se zde dotýká toho, jak vnímáme celý příběh, vyprávění, a že očekáváme jakési potvrzení dohrání. Odhaluje vnitřní mechanismus našeho přístupu ke hře jako médiu. Vaše dívka například říká: „Pokud budeš hrát, budu pořád umírat. Když hrát nebudeš, umírat nebudu. Třeba je klíčem nehrát.“ Ale vy chcete vyhrát, dohrát hru úspěšně. Ona odpovídá: „Jestliže jsem součástí hry, pak když ti řeknu, že jsi uspěl, je to jako kdyby ti to řekla hra. Takže gratuluji, vyhrál jsi, můžeš přestat hrát.“ Tady musíme konfrontovat to, co hra nabízí jako konec a to, co chceme aby byl konec. Chceme hru dohrát úspěšně, což znamená, že máme úspěšné rande. Ale kde toto přesvědčení v naší hlavě vzniklo? Jistě je to dáno dřívější zkušeností s hrami, ale proč by i tato hra měla vypadat stejně? Jak moc tvární dokážeme být v přístupu k hraní?

Hra se nakonec opravdu dá vyhrát. Vaše rande vám poradí, že je třeba myslet „out-of-the-box“, a vy zjistíte, že můžete změnit jeden z instalačních souborů tak, že jej upravíte do módu „hacker“. A protože jste hacker, máte skvělé rande v oblacích, můžete létat, vše se podaří a především vaše partnerka neumře. Je toto očekávaný happy end? Vítězství je to trochu hořké, protože jste vlastně hru změnili. Změnili jste pravidla. Ale zároveň změnit hru je součástí hry.

Závěr

Co si tedy odnést jako ono hledané poučení, pointu? Že si v hlavě vytváříme očekávání, která nemusí být naplněna? Že potřebujeme specifické ukončení příběhu v závislosti na předchozích zkušenostech a že nejsme příliš tvární v tom, když taková situace nenastane? Nebo jsou výsledkem naznačené metafyzické úvahy nad tím, že možná všichni žijeme v takové hře, respektive simulaci? Nevím. Osobní prožitek zde dle mého vítězí nad objektivní analýzou. A i to může být poselstvím této hry.