Nezávislá hra Terrible Whiteness of Appalachian Nights hráči představí hlavní hrdinku, ženu známou pouze iniciálou K, skrze její monolog, ve kterém představuje svoji rodinu, manžela, se kterým je už 20 let, a jejich společné potomky Jacka a Rose. Postava z Kafkova románu pojmenovaná K měla alespoň zaměstnání zeměměřiče, ovšem ta “naše“ K z této hry je ženou v domácnosti a náplní jejího dne je, jak hráče sama hned ze startu informuje, především spánek.
Terrible Whiteness of Appalachian Nights má tedy zjevně nejspíš vyvolávat nějaké povědomí o tom, jak se žije ženám v domácnostech amerického východu. Autor této hry chtěl ukázat tyto ženy, nebo přinejmenším tuto konkrétní ženu, jako osoby uvězněné v začarovaném kruhu nudy a stereotypu, který vede k depresím a psychózám. Toto se povedlo velmi úspěšně především díky audiovizuálnímu zpracování hry. Herní prostředí, tedy byt nebo domek, kde rodina K bydlí, je úplně uzavřené s K uvnitř. Hráč se tedy může pohybovat pouze po jednotlivých místnostech, a i když ví, kde jsou dveře ven, tak s těmi nijak interagovat nemůže. Celé toto herní prostředí je navíc provedené v ASCII textové grafice, kdy hráč prohání písmenko K mezi zdmi z hvězdiček, kolem stolů z písmen T a sem tam kolem zbylých členů rodiny M, R a J. Pokud autor chtěl zobrazit prázdnotu a nemožnost cokoli měnit, a já se domnívám, že ano, tak ani nemohl zvolit lepší vizuál než tento. Dle mého názoru by jakékoli jiné výtvarné zpracování nemohlo tak dobře osvědčit ve vyvolávání autorem požadovaného dojmu, protože kdyby hra pracovala například s nějakými jednoduchými trojrozměrnými modely, tak by herní prostředí alespoň ze začátku mohlo mást hráče a vyvolávat představu, že s 3D objekty na obraze jde nějak interagovat, nebo že něco pořád uniká jeho pozornosti, což opravdu není pravdou v této hře. ASCII grafikou byly tedy eliminovány všechny zavádějící elementy a hráči nezbývá nic než prožít si pár chvilek v realitě všedního dne v životě K, tedy zoufalství nudy, ze které se nedá utéct a nedá se nijak změnit. Toto vše pak autor podbarvil šumivým hlukem, kterému rytmus udává jen smyčka jeho přehrávání dokola. Takhle nepříjemné “ticho“ nejspíš stárnoucí hospodyňka slýchá asi často, když její dny vypadají posledních 20 let pořád stejně.
Vytrvalé hráče asi může napadnout, že by snad mělo jít nějak komunikovat s ostatními členy rodiny, pokud tedy v tomto domácím vězení nelze interagovat ani s televizí, záchodem nebo kuchyňskou linkou. Tady autor předvedl další krutou pravdu o životě rodiny K, tu o úplném odcizení. Pokud se hráč zkusí dostat ke zbylým členům rodiny, K jim sdělí například ať se mají dneska dobře, nezapomenou se naobědvat nebo se jich zeptá jaký měli den, ovšem nikdy se nedočká žádné odpovědi. K je tedy jen jakýmsi duchem, který je zoufalý, k smrti vyčerpaný i po několika hodinách spánku, a kterého zbytek rodiny ignoruje, dokud není narušen zaběhnutý pořádek, což se stane snad jen v případě, kdy manžel Mark odpálkuje K s tím, že se zrovna dívá na fotbal. A aby toho nebylo málo, tak zbytek rodiny se nikdy nesejde v jedné místnosti a jen v několika málo případech se spolu v jedné místnosti vyskytují dva členové rodiny zároveň. Pokud bylo autorovým záměrem zobrazit život K jako živoucí peklo v domě vzájemně si cizích lidí, tak jeho cíl byl pravděpodobně úspěšně splněn.
Nakonec bych se chtěl věnovat ještě specifické součásti této hry, kterou je občasné noční můry jednotlivých členů rodiny. To jsou jediné tři momenty, kdy je nějak zasahováno do stereotypu. Obraz se začne třást, ozývá se ještě horší hučení, barva se změní na červenou a K musí doběhnout utěšit dotyčného ječícího ze spaní. Ve spojení se stereotypem zbytku hry se autorovi podařilo vytvořit situaci, kdy K jako vzorná matka honem běží za dotyčným členem rodiny, jak kdyby šlo o život, a kdy je pořád pochopitelně ovládaná hráčem, jinak by se nikam nehnala, který ovšem dostává dojem, že teď už se teda něco děje konečně, ale po vyřešení tohoto “problému“ se vše vrací zpátky do normálu a tím hra deptá jak K, tak hráče, přesně ve stylu hlavního cíle celé hry.
Celá hra nakonec vyvrcholí po asi čtyřech dnech herního času, kdy se na obrazovce najednou objeví nahá žena a deformovaný obličej s hákovými kříži místo očí, se kterým je hráč nucen provést orální sex s obřím penisem, tedy s trochou nadsázky hra vyvrcholí tehdy, kdy penis vyvrcholí do úst této tváře. Toto může být pouze vtip ve stylu “kdo se dočetl až sem, tomu dám pětikorunu“ uprostřed dlouhého textu, a nebo je to noční můra K, která představuje, do jakých stavů mysli se skrze takhle ubíjející život může člověk dostat. Druhá varianta by mnohem spíše zapadala do celkového konceptu hry, který se velmi sugestivním způsobem snaží předat hráčům autorovu myšlenku o tom, že stereotypní život v domácnosti vede k nezdravým duševním stavům, což autor podpořil, či snad si to vynutil, skrze uzavřený prostor, maximálně strohou grafiku, nepříjemný zvukový podklad a hlavně absenci jakékoli možnosti s čímkoli v herním světě oboustranně interagovat a něco měnit.
Jan Vorel (216355).
