My Life as Refugee - analýza hry

My Life as Refugee je hrou, kterou nechalo vytvořit sdružení UNHRC (United Nations Human Rights Council). Tato celosvětová organizace se zabývá pomoci uprchlíkům. Hlavním tématem hry je tedy uprchlictví. Aplikaci je možné hrát na platformách iOS a Android - já jsem ji hrála na svém mobilním telefonu s druhým jmenovaným systémem. Poslední aktualizace hry je z roku 2012. Vznikla tedy před tzv. uprchlickou krizí.

Na začátku hry si uživatel zvolí jednu ze tří hratelných postav: těhotnou Meritu (27 let), patnáctiletého Paula, který touží stát se doktorem, a bojovnici za práva žen - dvaceti čtyřletou Amiku. Herní mechanika je zde zastoupena pouze jedinou možnosti, kterou hráč má -vybírat si z nabízených možností. Některá rozhodnutí jsou omezená časovým limitem 30 sekund, aby podpořila dojem naléhavosti. Hráč postupně prochází jednotlivými rozhodnutími a pozoruje důsledky svých činů. Pokud udělá nějakou „osudovou“ chybu a jeho postava zemře nebo skončí v zajetí, je mu nabídnuto začít znovu. Pokud příběh odehraje do úspěšného konce - na jeho obrazovce se objeví - „you have now complete this story“ - při stisku continue - se hráč dostane na video krátké video o uprchlictví, které vyzývá k podpoření UNHRC.  Volby jsou různé od toho, jestli se podělíte s ostatními o jídlo až po to, jestli se pokusíte utéct vzbouřencům. Při prvním zahráním hry mi přišlo, že příliš na mých rozhodnutích nezáleží - všechny tři postavy jsem dostala na bezpečná místa na první pokus. Když se mi konečně podařilo přijít na to, jak je možné si zahrát hru znovu - předtím se při výběru postavy vždy zobrazovaly konečné obrazovky příběhů. (Chtěla bych podotknout, že je to ve hře dost ukryto - člověk musí klepnout na malý odkaz na domovskou stránku, kde si „vynuluje“ postup všech postav) -  tak jsem zkoušela různá rozhodnutí a podařilo se mi postavy zabít i po třech rozhodnutích. Je však pravda, že některá rozhodnutí nemají příliš velký dosah a někdy se oklikou vrátíte k možnosti, kterou jste si předtím nevybrali.

Co se týče času ve hře - tak obrázky jsou statické, nehýbou se v reálném čase. Po každém rozhodnutí se vám zobrazí nová „obrazovka“ s lištou a nápisem po jaké době od daného rozhodnutí se teď postava nachází - rozmezí je velké - od „few minutes later“ k „two years later“. Po rozkliknutí této lišty se zobrazí další volba nebo popis toho, co se stalo - díky vaší předchozí volbě. Herní doba je velmi krátká - příběh lze odehrát za pár minut - samozřejmě záleží, jak moc člověk přemýšlí o jednotlivých rozhodnutích.

Grafické zpracování je docela zdařilé - postavy jsou namalovány a mění na každé obrazovce výraz - od neutrálního přes zděšení až po pláč. Na pozadí jsou reálné fotografie, které zobrazují prostředí. Pokud se v příběhu objeví další postava (se kterou interagujete) nebo zvíře- jsou také malované. My Life as Refugee má omezený uzavřený herní svět - každá ze tří postav prochází svým příběhem.

Pro podpoření imerze jsou popisy postav psány v druhém čísle jednotného čísla - čili je „vám“ popsána situace, ve které se nacházíte vy - nikoli postava ve třetím čísle. Což je asi to jediné, co hra k imerzi nabízí. Chybí jakékoli zvukové projevy - včetně hudby nebo zvukových efektů.

Poselství hry je jasné - jedná se o propagační produkt UNHRCu, má vyvolat soucit a umožnit hráči, aby se ocitl v kůži uprchlíka. Což podporuje už samotný název hry: „My Life as Refugee“. Podle oficiálního představení hry - má hráči umožnit, aby se zamyslel nad rozhodnutími, kteří musejí každý den dělat uprchlíci na útěku. Dynamika hráčů se moc neprojevuje, protože hra nenabízí příliš možností k akci - jediné, co hráč může udělat, je rozhodovat se. Což může za sebe - potom se zřejmě bude snažit přežít, anebo může chtít prozkoumat možnosti, které hra nabízí (já jsem to například udělala při svém druhém hraní). Hra má tedy edukační charakter, což podporují i „chytré poznámky Did you know?“ ve spodním okraji hry, které přinášejí různé statistiky o uprchlících - ale tento fakt také narušuje imerzi hry a na mě osobně působí podobně jako nežádoucí reklama a ruší mě v příběhu.

Jedna věc je záměr, ale druhá provedení. Hra je podle mě velmi slabá, přesto, že pojednává o velmi závažném tématu a příběhy postav jsou podle UNHRCu založeny na opravdových příbězích. Cílem je zřejmě zvýšit povědomí o této problematice a případně také získat peníze na podporu UNHRC. Je velká škoda, že hra nedokázala svůj potenciál využít. Používá větvení hry podle možností, které se v současnosti využívá v mnoha počítačových hrách. Popravdě řečeno i přesto, že jsem se při prvním hraní hry snažila rozhodovat dobře a vcítit se do postavy - bylo to obtížně. Sice jsem se snažila rozhodnout co nejlépe - jako bych v té situaci byla, ale hra ve mně žádné emoce nevzbudila. Hrála jsem ji poměrně rychle a rozmýšlela se během pár sekund - a to, i když mě hra zrovna neomezovala časovým limitem. Přišlo mi, že hra nejde do hloubky. Chybělo mi víc detailů -jména příbuzných a některé detaily ze života postav, abych se do nich mohla lépe vcítit. Někdy nebylo jasné, kde postava vzala najednou tolik peněz - nebo to hra „vyřešila“ způsobem - „nějaký příbuzný vám daroval peníze“. Když hraju jiné hry, které mechaniku rozhodování využívají, více si svá rozhodnutí rozmýšlím a to i přesto, že často nejsou tak závažná, ale záleží mi více na mé postavě, jsem s ní více ztotožněná. Myslím, že velký podíl na tom, že jsem k těmto příběhům zůstala více méně lhostejná, má absence jakéhokoli zvuku - hudba má velký vliv na emoce. I zrychlené dýchání, výstřely a hlasy - by mohly výrazně vylepšit situaci. Dalším problémem neidentifikace hráče může být také dost omezené ovládání postavy - tím, že jen kliká na obrazovku a tím rozhoduje o osudu statické postavy. Z toho, co jsem popsala výše, vyplývá, že hra má dost nedostatků. Jejím cílem není přinést zábavu, ale chce své hráče informovat o problematice uprchlictví a činnosti organizace UNHRC. Ale i edukační hra by mohla být více propracovaná a myslím, že lépe si lidé informace zapamatují, když se s postavou identifikují, než když si přečtou statistiky o uprchlících na spodní liště hry nebo zhlédnou závěrečné video. Myslím, že když už UNHRC vynaložila snahu a chtěla tím oslovit mladší generaci, tak měla na hře více zapracovat.

Sabina Hauserová, 413377