Endgame:Syria – Analýza hry

Endgame:Syria je tahová karetní hra od britského studia GameTheNews, snažící se o zprostředkování problematiky občanské války v Sýrii. Toto vývojářské studio se již delší dobu snaží zpracovávat aktuální světová témata ve formě her a rozšířit takto povědomí o těchto problémech. Kromě Endgame:Syria mají na účtu také hry o svobodě informací, globálním oteplování či válce proti drogám.

Z pohledu herních mechanik je Endgame:Syria relativně jednoduchá strategická karetní hra, ve které jste postaveni do čela syrských rebelů, a vaším úkolem je dospět k mírové dohodě, či zcela porazit syrskou vládu. Každé herní kolo se skládá ze dvou fází. Fáze politické a fáze bojové. Ve fázi politické si hráč vybírá z několika možností jak posílit svoji stranu konfliktu, nebo naopak oslabit soupeře. Možností není mnoho, omezují se většinou na posílení nebo oslabení útoku nebo obrany, popřípadě získání tzv. podpory. Podpora je základní „surovina“ v této hře. Podporu získáváte kromě výběru karet v politické fázi také díky náhodným událostem, které přicházejí v každém kole hry. V druhé fázi dochází k samotnému boji. Ten funguje na jednoduchém principu, kde se útok útočníka porovnává s obranou obránce, a pokud je útok větší, rozdílu útoku a obrany poté odpovídají ztráty. Každé ztráty poté opět vedou ke ztrátě podpory. Ke ztrátě podpory ovšem vede i každé nasazení jednotek. Je tudíž třeba pořádně zvážit, zda se vyplatí nasadit například sebevražedného atentátníka proti nepřátelskému tanku, nebo raději utrpět ztráty které nebráněný útok způsobí. Tím se dostáváme k propojení herních mechanik s tématem hry.

Hra se snaží zachycovat konflikt pokud možno co nejrealističtěji a autoři hry jsou o konfliktu v Sýrii velmi dobře informováni. Hned z hlavního menu hry se zle prokliknout ke článku ve kterém vysvětlují, odkud své informace čerpají. Nepřítel, Syrská vláda, má v této hře nad hráčem výhodu leteckých jednotek, hráč má v boji možnost volit mezi umírněným způsobem boje pomocí defenzivních jednotek, nebo se může rozhodnout pro nebezpečnější taktiky, a režim se pokusit rozvrátit pomocí útoků mudžahedínů, sebevražedných atentátníků, nebo pouličních bitek. Podle výroků vývojářů se hra snaží hráče od těchto možností odradit, ale dle mého názoru toto sdělení není ve hře příliš dobře podáno, hráč k němu dojde až opakovaným hraním, tudíž naprostou většinu publika mine. Nepříliš dobré vysvětlení dopadu hráčových akcí je ostatně problém který se táhne celou hrou. Množství civilních ztrát se po chvíli stane pouze bezvýznamným číslem, kterým se hráč vůbec nemusí zabývat, nabídky mírových dohod, jež ukončují hru, přicházejí zdánlivě náhodně. Zřejmě opravdu jen zdánlivě, protože ve hře je jasně zdůrazňováno, že každé rozhodnutí má vliv na další tahy i na konec hry. Tento vliv jenom bohužel není nikdy jasný. Tyto problémy pravděpodobně částečně souvisejí s velmi krátkou dobou vývoje hry, první hratelná verze byla vypuštěna už po dvou týdnech.

Myslím si však, že ani delší vývoj by tyto problémy neodstranil úplně, vyplývají totiž už ze základních designových rozhodnutí. Celkově podle mého názoru hra trpí přílišnou abstrakcí a svádí k tomu, aby se člověk soustředil pouze na statistiky svých a nepřátelských jednotek, a dále už nijak nepřemýšlel nad moralitou svého rozhodování. To, že hra zobrazuje aktuální válečný konflikt, se vytratí z mysli, a zůstává jednoduchá strategická hra, ke které člověk nemá důvod se vracet, nebo na ni vzpomínat. K tomu, aby téma hráče zaujalo více, a zájem mu vydržel i během delšího hraní, by hra podle mého názoru potřebovala pracovat i s nějakým příběhem v osobnější rovině, nejen s konfliktem na úrovni celého státu. Strategické hry nabízejí velké možnosti procedurálního vyprávění, avšak Endgame:Syria tyto možnosti nijak nevyužívá, při hraní nevznikají žádné situace, které by s hráčem nějakým způsobem zůstaly.

I přes tyto problémy hra vyvolává velké kontroverze, k tomu hře stačí její název a téma, není ji třeba ani hrát. Kontroverze kolem hry byla taková, že Apple dokonce odmítl hru na své platformě iOS vydat, dokud ji autoři nepřepracovali na Endgame:Eurasia, která se zabývá fiktivním konfliktem a ve které o Sýrii ani žádném jiném reálném státě nenajdeme jedinou zmínku. Pod původním názvem tak hra vyšla pouze na PC, Android a web. V době kolem jejího vydání se dlouho debatovalo nad tím, zda je vůbec etické vydávat hru týkající se skutečné, stále probíhající války. Tyto debaty z velké části probíhaly mezi lidmi nepříliš seznámenými s problematikou počítačových her, mezi lidmi, kteří mají hru zafixovanou jako něco určeného čistě pro zábavu, pro pobavení. Myslím si, že velkým přínosem této hry je právě to, že přiměla spoustu lidí, kteří měli na hry právě takovýto pohled, k tomu, aby svůj pohled přehodnotili, a uznali, že i hry můžou mít vzdělávací efekt, můžou rozšiřovat povědomí o politických problémech. Autoři hry připomínají, že podobným procesem si před nedávnou dobou musel projít například také komiks. Endgame:Syria je však problematická i pro mnoho zastánců her jako nástrojů žurnalismu či osvěty. Kritici ji vyčítají její zaujatost, její jednostranný pohled na konflikt.

Osobně jsem rád, že takové hry vznikají, ale konkrétně Endgame:Syria je zajímavá spíš svým konceptem, ale zpracování ji sráží dolů. Doufám, že se v budoucnu více herních studií vydá podobnou cestou jako GameTheNews, ale na Endgame:Syria budeme pravděpodobně vzpomínat spíše jako na hru průkopnickou, než jako na hru kvalitní.