Často se říká, že v jednoduchosti je síla. Pořekadlo pěkné, leč ne tak jednoduše uchopitelné. A to obzvlášť v době, kdy se za záruku úspěchu téměř automaticky považuje ono nejnovější, nejpřevratnější, nejdražší a technicky nejdokonalejší, co se na planetě nachází.
Hra Passage je jiná. Co se herní mechaniky týče, záměrně nepřináší nic nového. Tímto si však elegantně otevírá pomyslné okénko naší pozornosti k srozumitelnému, plynulému a ničím nerušenému sdělení její vlastní podstaty. Zdrojem inspirace jsou bez sebemenších pochyb staré arkádové hry, jejichž grafika byla direktivně dána relativně nízkým rozlišením a malým počtem možných barev. Passage však toto zdánlivé omezení využívá ve svůj prospěch. Svou jednoduchost přiznává a dále s ní pracuje.
Hráč ovládá jednu, případně dvě postavičky (muže a ženu), jejichž osudem je cesta do dalekého neznáma. Na jejím počátku mají celý život teprve před sebou, avšak jak ukrajují ze své životní cesty další a další pixely, něco se pomalu a nezvratně mění. Stárnou. Od okamžiku, kdy byli zasaženi šípem Amorovým, musí jít celou cestu bok po boku. Když se cesta zúží, projdou pouze tam, kde je dost místa pro oba. Nakonec oba umírají. Nejprve však stařenka. V onu chvíli stařeček přichází o poslední zbytky svých sil a dál už postupuje jen velmi pomalu. Vzpomínky na to, co bylo, jsou stále více zahaleny v mlze a s nimi i památka na jeho partnerku. Po chvíli umírá i on sám. Každý hráč se může rozhodnout, zda se na cestu životem vydá ve dvou, nebo ne. Když však putuje sám, i lákavá vidina jednoduššího zdolávání překážek postupem času ustupuje a objevuje se smutek (popřípadě nuda) z neustále přítomné samoty. Na návrat je ale většinou pozdě.
Hra Passage je jiná. Co se herní mechaniky týče, záměrně nepřináší nic nového. Tímto si však elegantně otevírá pomyslné okénko naší pozornosti k srozumitelnému, plynulému a ničím nerušenému sdělení její vlastní podstaty. Zdrojem inspirace jsou bez sebemenších pochyb staré arkádové hry, jejichž grafika byla direktivně dána relativně nízkým rozlišením a malým počtem možných barev. Passage však toto zdánlivé omezení využívá ve svůj prospěch. Svou jednoduchost přiznává a dále s ní pracuje.
Hráč ovládá jednu, případně dvě postavičky (muže a ženu), jejichž osudem je cesta do dalekého neznáma. Na jejím počátku mají celý život teprve před sebou, avšak jak ukrajují ze své životní cesty další a další pixely, něco se pomalu a nezvratně mění. Stárnou. Od okamžiku, kdy byli zasaženi šípem Amorovým, musí jít celou cestu bok po boku. Když se cesta zúží, projdou pouze tam, kde je dost místa pro oba. Nakonec oba umírají. Nejprve však stařenka. V onu chvíli stařeček přichází o poslední zbytky svých sil a dál už postupuje jen velmi pomalu. Vzpomínky na to, co bylo, jsou stále více zahaleny v mlze a s nimi i památka na jeho partnerku. Po chvíli umírá i on sám. Každý hráč se může rozhodnout, zda se na cestu životem vydá ve dvou, nebo ne. Když však putuje sám, i lákavá vidina jednoduššího zdolávání překážek postupem času ustupuje a objevuje se smutek (popřípadě nuda) z neustále přítomné samoty. Na návrat je ale většinou pozdě.
Passage je upřímnou metaforou života, která i s minimem herních výrazových prostředků dokáže člověka oslovit a trefně zpracovat mnohdy bolestně skutečné životní situace, jako je láska, stáří a smrt.
Marek Kvapil
Díky za příspěvek!
ReplyDelete