Alice Taylor
Limbo, the game that made me cry. - http://www.etc.cmu.edu/etcpress/content/limbo-alice-taylor
Je to teprve nedávno, kdy se videohry a potažmo umění jako takové, začaly posuzovat ne čistě podle estetických hodnot, ale zcela se podřídilo eticismu. Nebo řekněme spíše radikálnímu eticismu. Strhla se honba za co největším ubrečeným zážitkem. Kvalita videoher se začala posuzovat jen podle toho, kolik z vás vymámí slz. Tímto fenoménem se Alice Taylor na začátku své analýzy(?) zabývá, ale bohužel ke konci opouští toto téma a podrobněji ho nesleduje. Pokouší se sice nahlédnout do této problematiky skrz svou vlastní zkušenost s hrou Limbo, která ji rozplakala, ale nikam se ve svém uvažování nedostává a tak celý pokus vyzní do prázdna. Analyzuje tak spíše sebe než samotnou hru. Nebo lépe řečeno, analyzuje hru skrze sebe.
Jak sama píše, "hra, která vás rozbrečí" je těžkým klišé v herních kruzích. Snaha dojmout jen abychom dokázali, že hra může být pravým uměním. Zdá se, jako by to byl jakýsi podvratný vliv, který provází kreativní proces. Jak přimějeme hráče plakat? To je dnes zásadní otázka při vývoji. Taylor poukazuje na posedlost tvůrců a parafrázuje Willa Wrighta (game designér The Sims), když říká, že ubírat se tímto směrem je zcestné, protože hry dokážou vyvolat velké množství jiných emocí, které neinteraktivní média nedokáží. (V tomto prohlášení shledávám asi největší omyl celého článku.Vyvolávání emocí totiž vůbec nestojí na nějaké kompozici interaktivity nebo multimediálnosti. S tématem to však až tak úzce nesouvisí.) Taylor se zamýšlí, jak snadno u her dosahuje jiných emocí (zodpovědnost, smutek, vina) a definuje akt pláče jako něco speciálního. Něco, co vybočuje z obyčejného herního zážitku. Chápu, že se jen volně zamýšlí, ale její nezodpovědnost v pokládání docela zásadních otázek ohledně emocí ve hrách je ubíjející. Když budeme zkoumat do detailu, tak pláč je jen fyziologický projev nějaké vnitřní emoce. Stejně jako červenání se. Vymaňovat ho proto z široké řady prožitků mi příjde zcestné. Sama nastiňuje problém pláče jako něco nadbytečného a přehnaného, ale pak se nad ním zamýšlí seriózně a v závěru ho zcela opouští. Poselství eseje mi tak naprosto uniká.
Pokračuje samotným popisem svého zážitku. Limbo je pro ni těžká hra a tak jednou z možností, proč ji na konci rozplakalo, může být úleva. Limbo je podle samotných tvůrců o chlapci, který se do podsvětí vydává zachránit svou sestru. Mrtví sourozenci ji prý vždy rozpláčou. Je to něco sociologicky daného. Je mrtvá a on je živý? Je to sen? Dost povrchní, ale stále zajímavý popis vnitřních procesů zase bohužel nikam nevede. Nenapomáhá ani vizuální popis samotné hry a možné působení na hráče/diváka. Také řeší problematiku neustálého umíraní ve hře. Popisuje silnou depresivnost a nevyhnutelnost. Znovu však musím napsat, že vyjmenováním těchto informací nic nesleduje. Pokouší se přijít na to, proč je hra taková, jaká je, ale omezuje se jen na popis situací, aniž by se je pokusila analyzovat. Zvláště ubíjející musí být text Alice Taylor pro člověka, který hru odehrál.
Postupem se dostává k jádru a vidí cíl svého myšlení v konci. Téma uzavření a kompletnosti nejspíše hraje velkou roli v celkovém prožitku. Nečekaně. Ke konci textu nabývám dojmu, že se Alice Taylor zaměřila hlavně na pokládání otázek (i když v textu samotném je nepokládá) a ne na jejich odpovídání. Jako takový pak text vyznívá o něco lépe. Nemyslím si sice, že je to dobrý směr, ale taková zručně vytvořená analýza otázkou by mohla paradoxně přinést mnoho cenných odpovědí. Bohužel musím konstatovat, že tento význam jsem v textu našel spíše proto, že jsem chtěl, než aby z něj logicky vyplýval.
K vekému překvapení se pak dostáváme k závěrečnému odstavci, kde Taylor přímo píše, že vlastně neví, co to Limbo znamená, ale že svůj význam si našla a nemotorně se vrací zpět k pláči, aniž by ho nějakým obloukem spojila s původním záměrem. Plytkost závěru jen podtrhuje zbytečnost celého textu a já se domnívám, že jsem omylem našel nějaký blogový post znuděného člověka. Ochotně přijímám nesplnění úkolu, protože v téhle "analýze" není s čím polemizovat.
Ondřej Sýkora (383553)
No comments:
Post a Comment