WINDFALL – větrná energetika to nemá jednoduché

Persvazivní hra Windfall z dílny Persuasive Games se nás snaží přesvědčit, že stavitelné větrných elektráren mají na starosti i jiné věci, než hyzdit okolí vysokými bílými vrtulemi. Tak se totiž například k větrným elektrárnám staví v rámci několika afér v konzervativní Velké Británii.



Naším úkolem ve Windfall je stavět bílé vrtule do čtverečkované mapy a v závislosti na zvolené obtížnosti dosáhnout určitého příkonu do rozvodné sítě. K ruce máme tým výzkumných pracovníků, kteří na náš pokyn a 150 dolarů mrknou, kolik zvolený čtvereček stojí a jak moc to na něm fouká – tedy jak je rentabilní. Pak si můžeme vybrat ze tří velikostí elektrárny a tu na čtverečku postavit (stavět tedy můžeme i bez výzkumu, ale moc toho pak předem nevíme). Vrtule ještě musíme v krajině dráty vysokého napětí pospojovat s transformátory. Když se náhodou něco nezadaří, není třeba zoufat, pěkný žlutý buldozer pomůže nevhodně postavený objekt „zrecyklovat“ (tento název považuji v souvislosti s doprovodnou ikonkou za nejlepší vtip hry).

Hra běží v čase ve třech různých volitelných rychlostech. Jednoduché ciferníky ukazují, kolik energie už umíme vyrobit, kolik je naším cílem a kolik máme aktuálně k dispozici peněz. Posledním ciferníkem je ukazatel popularity.

A teď přichází ten zádrhel, díky kterému se dá hra nazvat persvazivní. Když stavíte moc velké vrtule moc blízko obydlených oblastí nebo jich jen prostě nasázíte moc a blízko u sebe, občané, kteří nemají nic lepšího na práci, než ustavičně a vytrvale demonstrovat za práva tepelných a atomových elektráren, nám přijdou zpříjemnit život povykováním u vrtulí a drátů a sofistikovaným pomlouváním u občanů ostatních, čímž nám klesá výše zmíněná popularita.

Hra ukazuje, že projektanti polí větrných elektráren to nemají vůbec jednoduché. Nejsem si ale jist, zda by na mě toto zjištění jakkoliv působilo, kdybych už nevěděl, jak se někteří lidé k projektům s bílými vrtulemi staví a neznal alespoň zevrubně kontext problému. Ten totiž hra nijak nepředkládá, nijak nedává najevo, že je za ní něco víc. Hra se jednoznačně přiklání na stranu větrné energie – už například tím, že s klesající popularitou roste „politická cena“, či formou znázornění povykujících lidiček u našich staveb.

Windfall je ale bohužel další poměrně neohrabaná a nudná persvazivní hra. Možná se autor domnívá, že jen tak lze v hráči podnítit myšlení nad podstatou věci – když je ta hra tak nudná, tak na ní přece musí být něco jiného?!