Hra One Night Stand původně vznikla v rámci March for NaNoRenO game
jamu a nyní se představuje v plné verzi s více zakončeními,
vylepšenou animací, hudbou… Hra si nebere servítky a hází hlavní postavu, ale i
hráče do neznámé a velmi nepříjemné situace. Hlavní hrdina zjišťuje, že se ráno,
po prohýřené noci, probudil na neznámém místě, vedle cizí ženy. Jak již samotný
název napovídá, tak se hrdina účastnil vztahu na jednu noc. Cílem hry je
přiblížit hráči takovou situaci. Postavit ho před volby, které rozhodnou o
budoucím vztahu dvou osob.
Hra je v podstatě adventura. Hráč prohledává
okolí (jednu místnost), zjišťuje informace, provádí konverzace a snaží se dojít
ke zdárnému konci hry. Každý průchod hrou má stejný rytmus s měnícím se
obsahem. Nejlépe to jde vysvětlit společně s nastíněním děje. Jak jsem již
zmiňoval, příběh začíná tak, že je hlavní hrdina probuzen bzučícím telefonem na
neznámém místě. Hlavou se mu honí myšlenky o tom, co se dělo minulou noc. Představují
se zde také první mechaniky hry, tedy odklikávání prostých textových zpráv,
interakce s předměty a rozhodování o dalším vývoji situace – zvednutí
telefonu a rozhodnutí, zda budete informovat kamaráda Garryho o vaší situaci,
nebo ne. Poté co si hrdina uvědomí, v jaké se nachází situaci, neznámá
žena rychle vyběhne z pokoje. Nyní se hráč ujímá plné kontroly a
k dispozici má tři obrazovky (které zahrnují jeden pokoj) v nichž se
nachází spousta věcí k prozkoumání. Hráč má ovšem možnost prozkoumat pouze
tři objekty, než se neznámá dívka vrátí. Ať už to bude knihovna, kytara,
fotografie, peněženka nebo notebook, tak zrovna ty vybrané věci dají směr
následné konverzaci. Když se naše neznámá vrátí do ložnice, tak začne rozhovor,
zprvu nepříjemný, ale to se může změnit, hráč si může vybrat, zda se bude
snažit sblížit, nebo se co nejrychleji sebere a odejde. Jak děj dále postupuje,
hráč dostane ještě tři příležitosti, kdy bude sám v místnosti a pokaždé
bude moci prozkoumat dvě další věci. Právě tyto pasáže tvoří diverzitu
v příběhu. Ten vždy postupuje stejným směrem, má body a konverzace, které
vždy proběhnou, ale zbytek je ovlivňován právě předměty, se kterými se
rozhodnete interagovat.
Při každé interakci s objektem dostane hráč
nějaký komentář. Některé objekty slouží čistě k udržení nezávazné
konverzace, některé hráči (a i postavě) dají užitečné informace, které použijí
k dokončení příběhu a některé jsou sami o sobě podstatou k dosažení
jednoho z možných konců. Další mechanikou hry je možnost prostě se sebrat
a odejít – symbolizuje ji tlačítko v dolní části obrazovky, tato možnost
je ale podmíněna nalezením všech tří chybějících kusů oblečení. V případě
opakovaného hraní je příjemná možnost rychlého přetáčení rozhovorů. Hra se dá
také libovolně ukládat a obsahuje galerii zakončení hry, kde se dají dosažené
konce znovu přehrát a nedosažené u sebe mají nápovědu, která hráči pomůže
k jejich dokončení.
Hra nabízí dvanáct různých zakončení. Dá se dosáhnout
přátelství, zdvořilého rozloučení, nenápadného odchodu, chůze hanby, vyhození… Prostě
jsou zde konce pěkné, špatné i vtipné. A to je dle mého názoru cílem hry,
prožít si tu situaci, pocítit dopad svých rozhodnutí a umět s nimi jít
dál. Nejde jen o to ozkoušet si svůj charakter, ale zároveň vyzkoušet věci,
které se v normálním životě nedělají, jako například procházení cizího
počítače či peněženky, protože hra jasně dává najevo, proč je to nepřípustné. Dalším
důkazem, že hra klade velký důraz na opakované procházení, je to, že po každém
dohrání adresuje hráče otázkou: „Zajímá mě, jak jinak to mohlo skončit?“ Je to
jednoduchý trik jak v hráči vzbudit zvědavost a pobídnout ho k dalšímu
prozkoumávání a nalezení „lepšího“ konce.
Další zajímavou rovinou hry je proces poznávání oné
neznámé. S každou další hrou hráč zjišťuje více a více informací, poznává
ji a začíná si utvářet názor na její reakce, ale ve hře samotné se to tolik
neprojeví, protože pro hru jsou relevantní informace dosažené jen v daném
průchodu děje. Hráči to na druhou stranu dává více možností v plánování
dalšího průchodu příběhu, ale hlavně v dotváření si okolního světa. V rámci
příběhu nejsou poskytnuty odpovědi na všechny otázky, ale díky opakovanému
procházení hrou a skládání si jednotlivých informací dohromady, se dají
vymýšlet teorie, které dokreslují svět. Je to mechanika, se kterou pracuje
spousta her s otevřeným světem, ale v tomto případě je to pěkně
zřetelné a snadněji ukočírovatelné, hlavně díky rozsahu samotné hry.
Musím se zmínit ještě o audiovizuálním zpracování
hry, které mě zaujalo na první pohled. Grafika je příjemně kreslená i barevně
zpracovaná tak, že působí velmi mile a přívětivě. To je dáno převážně světlými
tóny a celkově prosvícenou stylizací. Animace jsou sice velmi jednoduché, ale
to vůbec nevadí, úplně stačí k „dotažení“ některých dialogů a nabourání
jinak statického obrazu. Hudba je jednoduchá, ale příjemná. Většinou není moc
výrazná, ale hlavní téma budí atmosféru dramatu, nebojím se říci, něčeho
tragického, což znovu vybízí k opakovanému hraní a docílení něčeho
„lepšího“. Mrzí mě, že hra neobsahuje dabing, je mi jasné, že by byl velmi
náročný na výrobu, ale atmosféře a imerzi, která probíhá hlavně v rámci
dialogů, by velmi pomohl.
Hra mne zaujala na první pohled nejen svou stylizací,
ale také tématem, kterým se zabývá. Není klasickým dating simulátorem, ale jde
dále a prozkoumává situaci, která probíhá po úspěšné schůzce, což se jen tak
nevidí. Jak autor říká, hra vás „hodí“ do situace „ráno poté“, kde rozhodnete o
tom, jak se věci vyvinou. Je to premisa, kterou hra skvěle splňuje. Daří se jí vyvažovat
lineární příběh s dostatečnou variabilitou a v člověku skutečně
zanechá nějaký hlubší pocit a záleží jen na hráči jaký.
Jiří Bednář (učo 433232)
No comments:
Post a Comment