V dnešním příspěvku bych se rád věnoval tématu, které je podle mého názoru dodnes z určitého úhlu pohledu aktuální - násilí a rating počítačových (/digitálních/video) her. ESRB, veřejnost a taktéž vláda tlačí na vydavatele a vývojáře (kteří se naopak snaží jít veřejnosti vstříc a tak upravují obsahy svých her tak, aby se "vlezli" do určité "škatulky") - viz. aktuální aféra okolo vyvíjeného Medal of Honor - aby daný titul co nejméně ohrožoval duševní zdraví jejich ratolestí.
V roce 1992, pod taktovkou Midway Games, spatřil světlo světa jeden z nejkontroverznějších titulů herní historie – Mortal Kombat. Jednalo se o hru původně určenou pro klasické arkádové automaty (o pár měsíců později se dočkala portu na Sega Mega Drive), inspirovanou sérií Street Fighter.
Popularitu u mravokárců, politiků a právníků (dalo by se říci, že někteří si na ní „udělali“ kariéru – stejně jako dnes Jack Thompson) si vysloužila především tím, že tradiční animace byly nahrazeny nasnímanými herci, zasažené postavy krvácely a pokud životní energie protivníka klesla pod určitou úroveň, bylo možné jej „dorazit“ pomocí speciálních úderů, které byly nazvány jako fatality (fatalities), které samy o sobě byly i z dnešního pohledu dosti absurdní (několikrát omílaný příklad vyrvání srdce ze soupeřova hrudníku). Pokud život protivníka nebyl ukončen nějakou fatalitou, ale „obyčejným“ úderem, jeho tělo povětšinou skončilo na dně propasti plné bodců, popřípadě krápníků...
V témže roce vyšla i hra Night Trap, která se taktéž proslavila násilnými scénami, které byly ještě navíc konány na spoře oděných účastnicích pyžamové párty (slumber party), to vše bylo zobrazeno pomocí „skutečných záběrů“ se skutečnými herci (Night Trap byla hra z dnes již mrtvého žánru FMV her, které se rozhodly naplno využít kapacitu CD). Cílem hry bylo ochránit zbylé účastnice této párty před skupinou upírů pomocí pastí.
Vše údajně začalo ve chvíli, když se devítiletý syn Billa Andersona, jednoho z „týmu“ senátora Joea Liebermana, dožadoval zakoupení Mortal Kombatu. Pana Andersona měla zaskočit vysoká míra násilí a koncept hry, který vede hráče k tomu, aby se v rámci herní fikce chovali násilně. O svém znepokojení samozřejmě informoval svého šéfa Joea Liebermana, senátora demokratů za stát Connecticut. Ten měl zahájit vyšetřování, při kterém narazil na další hru – Night Trap.
Ať už to bylo jakkoli, faktem je, že 1.12. 1993 Joe Lieberman svolává tiskovou konferenci, na které novinářům a ostatním účastníkům promítl sestřih několik záběrů z hraní obou her a společně s Bobem Keeshanem (alias Captain Kangaroo) pronesl několik plamenných slov, mimo jiné mělo padnout: „Mluvíme tu o hrách, které oslavují násilí a učí děti užívat si hrůzné formy nepředstavitelné krutosti...“.
Na základě této tiskové konference se v Americe objevilo několik studií, průzkumů, které obviňovaly počítačové hry (tím myslím i hry určené pro soudobé konzole a jiné herní systémy) z nejrůznějších zločinů včetně rasismu (více jak 58% herní charakterů jsou bílé rasy), antisemitismu (několik freeware her z německo-rakouské produkce), genderová dikriminace (převaha mužských hratelných postav). Na základě ohlasu veřejnosti, byly podstoupeny kroky, které vedly k soudnímu procesu s Segou a Nintendem. Výsledkem tohoto procesu bylo, že Nintendo muselo pro konzoli SNES upravit Mortal Kombat tak, aby obsahoval jen nezbytně nutné násilí (odebrány fatality a krev byla nahrazena bílým potem – podle několika zdrojů lze říci, že tato verze nebyla tolik komerčně úspěšná, jako její předchozí verze, ikdyž klíčem k tomuto může být míra rozšířenosti systému SNES) a Sega přestala vydávat Night Trap na CD. Vedlejším produktem tohoto soudního sporu je pak ESRB (Entertainment Software Rating Board), který má za úkol členit hry podle obsahu do jednotlivých kategorií podle věku, pro který jsou určeny a chránit tak mravní výchovu dětí a mládeže.
