Wednesday, November 30, 2016

Save the Date



Save the date

Save the date je freewarová dating Sim hra vydaná v roce 2013 tvůrcem Chris Cornellem pod hlavičkou společnosti Paper Dino Software. Hra je dostupná pro Windows 2000 a starší, Mac OS 10.4 a starší, ale také i pro Linux x86. Cornell pro Save the date použil visual novel engine Ren’Py, tedy open source systém, který umožňuje tvůrcům jednoduchou tvorbu interaktivních příběhů. Hlavním úkolem hry je během schůzky ochránit přítelkyni Feliciu před téměř nevyhnutelnou smrtí, cíl však není na první pohled zřejmý. Hráč se snaží vyhnout nehodě na základě získaných zkušeností již proběhlých scénářů a následovném reloadování hry.



Ve hře Save the date nepohybujeme s žádným avatarem, hráč čte text a v jistých místech mu hra nabízí zvolit si možnost jak odpovědět na otázku, hra mi tedy na první pohled připomíná hypertext neboli ergodický text definovaný norským herním teoretikem Espen J. Arsethem. Příběh se v uzlech, tedy možnostech zvolit si odpověď, rozvíjí do rozdílných linií, často však tyto linie opět sjednotí a končí stejným scénářem, různými někdy však i stejnými způsoby smrti přítelkyně Felicie. Na rozdíl od většiny hypertextů Save the date vyžaduje po hráči, aby text opakoval, dokud neprozkoumá téměř všechny cesty k dosažení úspěšného cíle.

Grafická stránka hry je tvořena vždy nenáročnou kresbou k lokaci a jednoduše na pozadí dokresluje prostředí příběhu, nehraje pro hru příliš velkou roli. Podobně je to i hudbou Francisca Cerda, která se přizpůsobuje prostředí, ať už jsme v thajské restauraci či na tacos, hudební sekvence není příliš zajímavá a je taky poměrně krátká, takže jsem byl nucený zvuk po chvíli vypnout (což umožňuje nastavení v menu), jelikož smyčka hudebního doprovodu mě začala rozčilovat. Hru je možné uložit, což se hodí především v momentech rozhodování, hráč tedy při nové hře se nemusí proklikávat možnostmi a scénářem úplně od začátku.
 
„It’s a perfectly normal evening, and you have a quiet dinner planned with one of your friends. And so begins one of my weirder games.  Save the Date is a game about a lot of things. Friendship. Stories. Hope. Destiny.“ píše Cornell na stránkách paperdino.com, kde je taky možné si hru volně stáhnout. Příběh Save the date začíná v pokoji hlavní postavy, v momentu telefonátu s Felicii, se kterou se bezejmenný hrdina hry domlouvá na večeři. Nabízí se možnosti s Felicii večer vyrazit na burger do bistra s domácí atmosférou či tacos na terase u moře nebo zvolit exotickou thajskou restauraci či se z večeře úplně vymluvit. Po zvolení lokace pak pokračuje příběh jako mnohé setkání, partneři se lehce oťukávají a Felicie se svěřuje s niterními problémy, poté však nastane podstatný zvrat příběhu a celkově hry a Felicie umírá, buď na následky zásahu kulky, sesuvu půdy či alergické reakci. Pro mě jako hráče tento moment byl poměrně zarážející. Opakováním hry pak lze těmto momentům předejít, abychom nakonec opět došly k další tragické události, jako je výbuch plynu, přepadení restaurace ninja bojovníky či náraz auta do míst, kde stojí Felicia, který jako náhodou opět nepřežije Felicia. Po několikátém takovém úmrtí jsem si připadal, že sleduji béčkový až céčkový horrorový příběh s názvem Nezvratný osud. Textem popsané scény většinou bizarního úmrtí Felicie podle mého názoru představují autorův černý, cynický či až zvracený humor, který mi na počátku hraní přišel velice vtipný, po chvíli mě nicméně omrzel. Zajímavým prvkem ve scénáři pro mě bylo metavyprávění, hra připouští, že je hrou a naši snahou není dosáhnout úspěšného rande jakožto spíš nalezení správné možnosti k záchraně Felicie, což náš hrdina má možnost přímo či nepřímo přiznat a tedy naznačit ji, že se ji primárně snaží zachránit. Postava tedy řekne, že je kouzelník, z budoucnosti, nebo dokonce, že je to hra a pomocí reloadování ji pomůže zachránit. Felicie na předpověď smrti reaguje nevěřícně a chce důkaz, jednou z možností je věštění čísel, opakuje se tedy potřeba opakovat hru k získání pravých čísel, které si Felicia myslí. Scénář a možnosti pokračování se od uzlů první vyhnutí Feliciny smrti a přiznání, že hrdina chce zachránit její život, opakují ve všech lokacích. Felicina smrt se po chvíli hraní a volení různých možností zdá nevyhnutelná a mě jako hráče další hledání cest poměrně unavuje a nebaví.


Jak jsem zmínil v úvodu, hra na mě zprvu působila jako hypertextové dílo, ve kterém si tvůrce nedělal příliš hlavu se zpracováním a většinu invence věnoval vyprávění. Save the date hru připomíná poté, co vůrce hráče nutí hledat správnou cestu k cíli. Po zvolení všech cest hráč zjistí, že smrt Felicie během schůzky je nevyhnutelná a jedinou možností, jak ji zachránit, je to, že se s ní na rande postava nevydá, což také zničí úplně vztah a nezachrání rande, neboť žádné neproběhne, což je pro mě jako hráče řekl bych poměrně matoucí, tedy hra nemá v žádné hrané linii uspokojující konec. Ve zkratce tedy z prvotního hledání cest k úspěšnému rande se stává souboj o přežití protějšku, který skončí tragicky. Hra se mi tedy pravděpodobně snaží říct něco na konceptuální úrovni. Napadají mě dvě možnosti, tvůrce přemýšlí nad povahou her v tomto případě skrze metyvyprávění a fakt, že ne vše musí mít uspokojivý konec. Druhou možností je životní lekce jako vystřižená z romantické komedie o tom, že je potřeba občas něco obětovat pro druhé.

Tuesday, November 29, 2016

Analýza hry - One Night Stand (2016)

Hra One Night Stand původně vznikla v rámci March for NaNoRenO game jamu a nyní se představuje v plné verzi s více zakončeními, vylepšenou animací, hudbou… Hra si nebere servítky a hází hlavní postavu, ale i hráče do neznámé a velmi nepříjemné situace. Hlavní hrdina zjišťuje, že se ráno, po prohýřené noci, probudil na neznámém místě, vedle cizí ženy. Jak již samotný název napovídá, tak se hrdina účastnil vztahu na jednu noc. Cílem hry je přiblížit hráči takovou situaci. Postavit ho před volby, které rozhodnou o budoucím vztahu dvou osob.


Hra je v podstatě adventura. Hráč prohledává okolí (jednu místnost), zjišťuje informace, provádí konverzace a snaží se dojít ke zdárnému konci hry. Každý průchod hrou má stejný rytmus s měnícím se obsahem. Nejlépe to jde vysvětlit společně s nastíněním děje. Jak jsem již zmiňoval, příběh začíná tak, že je hlavní hrdina probuzen bzučícím telefonem na neznámém místě. Hlavou se mu honí myšlenky o tom, co se dělo minulou noc. Představují se zde také první mechaniky hry, tedy odklikávání prostých textových zpráv, interakce s předměty a rozhodování o dalším vývoji situace – zvednutí telefonu a rozhodnutí, zda budete informovat kamaráda Garryho o vaší situaci, nebo ne. Poté co si hrdina uvědomí, v jaké se nachází situaci, neznámá žena rychle vyběhne z pokoje. Nyní se hráč ujímá plné kontroly a k dispozici má tři obrazovky (které zahrnují jeden pokoj) v nichž se nachází spousta věcí k prozkoumání. Hráč má ovšem možnost prozkoumat pouze tři objekty, než se neznámá dívka vrátí. Ať už to bude knihovna, kytara, fotografie, peněženka nebo notebook, tak zrovna ty vybrané věci dají směr následné konverzaci. Když se naše neznámá vrátí do ložnice, tak začne rozhovor, zprvu nepříjemný, ale to se může změnit, hráč si může vybrat, zda se bude snažit sblížit, nebo se co nejrychleji sebere a odejde. Jak děj dále postupuje, hráč dostane ještě tři příležitosti, kdy bude sám v místnosti a pokaždé bude moci prozkoumat dvě další věci. Právě tyto pasáže tvoří diverzitu v příběhu. Ten vždy postupuje stejným směrem, má body a konverzace, které vždy proběhnou, ale zbytek je ovlivňován právě předměty, se kterými se rozhodnete interagovat.  

Při každé interakci s objektem dostane hráč nějaký komentář. Některé objekty slouží čistě k udržení nezávazné konverzace, některé hráči (a i postavě) dají užitečné informace, které použijí k dokončení příběhu a některé jsou sami o sobě podstatou k dosažení jednoho z možných konců. Další mechanikou hry je možnost prostě se sebrat a odejít – symbolizuje ji tlačítko v dolní části obrazovky, tato možnost je ale podmíněna nalezením všech tří chybějících kusů oblečení. V případě opakovaného hraní je příjemná možnost rychlého přetáčení rozhovorů. Hra se dá také libovolně ukládat a obsahuje galerii zakončení hry, kde se dají dosažené konce znovu přehrát a nedosažené u sebe mají nápovědu, která hráči pomůže k jejich dokončení.

Hra nabízí dvanáct různých zakončení. Dá se dosáhnout přátelství, zdvořilého rozloučení, nenápadného odchodu, chůze hanby, vyhození… Prostě jsou zde konce pěkné, špatné i vtipné. A to je dle mého názoru cílem hry, prožít si tu situaci, pocítit dopad svých rozhodnutí a umět s nimi jít dál. Nejde jen o to ozkoušet si svůj charakter, ale zároveň vyzkoušet věci, které se v normálním životě nedělají, jako například procházení cizího počítače či peněženky, protože hra jasně dává najevo, proč je to nepřípustné. Dalším důkazem, že hra klade velký důraz na opakované procházení, je to, že po každém dohrání adresuje hráče otázkou: „Zajímá mě, jak jinak to mohlo skončit?“ Je to jednoduchý trik jak v hráči vzbudit zvědavost a pobídnout ho k dalšímu prozkoumávání a nalezení „lepšího“ konce.



Další zajímavou rovinou hry je proces poznávání oné neznámé. S každou další hrou hráč zjišťuje více a více informací, poznává ji a začíná si utvářet názor na její reakce, ale ve hře samotné se to tolik neprojeví, protože pro hru jsou relevantní informace dosažené jen v daném průchodu děje. Hráči to na druhou stranu dává více možností v plánování dalšího průchodu příběhu, ale hlavně v dotváření si okolního světa. V rámci příběhu nejsou poskytnuty odpovědi na všechny otázky, ale díky opakovanému procházení hrou a skládání si jednotlivých informací dohromady, se dají vymýšlet teorie, které dokreslují svět. Je to mechanika, se kterou pracuje spousta her s otevřeným světem, ale v tomto případě je to pěkně zřetelné a snadněji ukočírovatelné, hlavně díky rozsahu samotné hry.

Musím se zmínit ještě o audiovizuálním zpracování hry, které mě zaujalo na první pohled. Grafika je příjemně kreslená i barevně zpracovaná tak, že působí velmi mile a přívětivě. To je dáno převážně světlými tóny a celkově prosvícenou stylizací. Animace jsou sice velmi jednoduché, ale to vůbec nevadí, úplně stačí k „dotažení“ některých dialogů a nabourání jinak statického obrazu. Hudba je jednoduchá, ale příjemná. Většinou není moc výrazná, ale hlavní téma budí atmosféru dramatu, nebojím se říci, něčeho tragického, což znovu vybízí k opakovanému hraní a docílení něčeho „lepšího“. Mrzí mě, že hra neobsahuje dabing, je mi jasné, že by byl velmi náročný na výrobu, ale atmosféře a imerzi, která probíhá hlavně v rámci dialogů, by velmi pomohl.


Hra mne zaujala na první pohled nejen svou stylizací, ale také tématem, kterým se zabývá. Není klasickým dating simulátorem, ale jde dále a prozkoumává situaci, která probíhá po úspěšné schůzce, což se jen tak nevidí. Jak autor říká, hra vás „hodí“ do situace „ráno poté“, kde rozhodnete o tom, jak se věci vyvinou. Je to premisa, kterou hra skvěle splňuje. Daří se jí vyvažovat lineární příběh s dostatečnou variabilitou a v člověku skutečně zanechá nějaký hlubší pocit a záleží jen na hráči jaký.


Jiří Bednář (učo 433232)

Sunday, November 27, 2016

Analýza hry - One Night Stand

Co se stane s námi po jedné noci zábavy? Mnoho lidí se probudí doma s těžkou bolestí hlavy a nepříjemnými pocity v břichu, ale dobře si pamatuje události minulého dne. Může se stát, že vy se probudili ráno ne ve svém bydlišti s hroznou kocovinou a nepamatujete události z minulé noci?
O  tom vypráví videohra «One Night Stand». To je velmi stručný náčrt o muži, který se po bouřlivé noci s chlastem a sexem probudí v dopoledních hodinách nahý, v neznámé posteli a nepamatuje, co se stalo, a kdo je ta holka vedle něho.
V reálném životě, takový zvrat událostí není nijak zvlášť příjemný: kocovina, absolutně nechutný pocit trapnosti, podivnost, co se děje a touha rychleji jít domů. "One Night Stand» dokonale vyjadřuje vše, co se děje s osobou v daném okamžiku.
Hra probíhá v jednom pokoje. Protagonista se probudí od zprávy od sveho přítele, postupně si uvědomuje, že se musi dozvědět, co se stalo včera v noci. Díky interaktivním objektům, které jsou v pokoji, v průběhu hry si můžete zjistit, kdo je ta dívka, její jméno. V průběhu dialogů s nej lze pochopit, co vas vlastně spojílo.

Mělo byste však být opatrní, stejně jako v reálném životě: každá z vašich odpovědí a akcí může mít vliv na další reakce paní. Je možné provozovat jak na schválení porozumění ze strany ženy, a (ve většině případů) na negativní rozhodnutí, ve kterém, bez ohledu na to, zda byl charakter oblečený nebo ne, holka může ho vyhodit přímo na ulici. Například, když se podíváte do její kabelky, můžete najít studentské karty se jednym jimenem a ID-karty s druhým, a v jednom z dialogů postava muže tyto poznatky aplikovat. Ale v jednom případě postava může být vyhozena pryč, v jiném však může dostat "trochu bodů pro svou karmu".
Z odpovědí dívky opravdu můžete se cítit nepříjemně anepohodlně z toho,co jste provedli minulou noc. Například, když dívka si uvědomuje, jak moc byla postava opilá včera v noci, říká: "This is humiliating" a dává najevo, že se jedná o tobě. Ale přesto, hra kreslí do jisté míry nádhernou scénář pro romantické známost. Postava sedí v posteli úplně nahý před ním je dívka v tričku a spodném prádle, nikdo a nic nebrání tomu, abyste lépe poznat. Díky skládací událostem do určité míry začínáte být hrdý na sebe, že jste si vybral tuto odpověď, ne jínou, aby nedošlo k vedení charakteru do svízelné situaci.

Realistická grafika a animace, vzhled od první osoby, aby bylo možné se domnívat, že to byl právě vy – ten, kdo se ocitl v této svízelné situaci. V dialozích mění animaci obličeje, že se chce uvěřit, že je to skutečně pravda, a tady, právě teď vám podá šálek s čerstvě uvařenou kávou. Gamma a barevná náplň hry je velmi měkká a teplá.
"One Night Stand» stala mým prvním herním simulátorem. Na jedné straně hra je návyková, kreslí jeho dějové zvraty, každé vaše slovo ovlivňuje to, co sbude mít důsledky na dívčí náladu. Hra má celkem 12 variant konce, od nejlepší, ve které se dívka konečně souhlasí s vámi setkat a končí takovou, že holka může vyhodit vás úplně na začátku, bez oblečení a bez vysvětlení.
Na druhé straně tato hra stala mi opravdu nudná již na čtvrtém průchodu. Jsem takový typ člověka, který má rád hry v žánru akce, dobrodružství, a ty, ve kterých se událost nějak pohybuje a mění. Mám rádost z toho, že příběh pokračuje nějak kupředu, vyprávění příběhu běží dále, ne tak, že se všechno točí kolem stejné věci. Pojmy "hraj-zase-aby-opět-znovu- přečíst-celý-dialog“ a „ vyberte-na-konci-velmi-málo-odlišné-odpovědi, finální změnu-a budete-mít-další-úspěch" nejsou pro mě.
Nicméně, byla jsem zvědavá se podívat na hru ve stejném žánru a opravdu se vcitit do všeho, co cítil protagonista.

Platformy: Windows, Mac Os, Linux
Rok vydania: 2016
Žánr: 
Simulátor, Indie
Autor: Kinmoku/Lucy Bundell

Hudba: Levi Pack
Štát: UK 


Zvereva Anastasia, 463737

Saturday, November 26, 2016

Hot Date

Hot Date je velmi vtipná hra od autora Georga Batchelora pro Windows, Mac OS a Linux. Hned po krátkých titulkách se hráč ocitá na rychlém rande, kuriózní ovšem je, že naproti vám u stolu sedí mopslík.

Hlavní postava je jistě ten hlavní důvod, proč se Hot Date odlišuje od ostatních her v žánru date sims. Hned na začátku vás totiž přiměje pustit se do přemýšlení. Je váš partner opravdu pes nebo jde pouze o univerzální placeholder? Jestliže je to skutečně mopslík, co je potom hráč? Jedna z hlášek vašeho protějšku, která by se dala volně přeložit jako: „Seš fajn kocour, pse.“ naznačuje, že tento problém nemá cenu řešit a raději bychom se měli nechat vést na vlně humoru, kterým tato hra překypuje. Ať už jde o muže, ženu nebo něco úplně jiného, tak charakter, se kterým se budete bavit, je ve většině případů plný cynismu. Na hráči je, zda zaujme stejný postoj nebo se pokusí dovést rande ke zdárnému konci.

Na začátku svému protějšku sdělíte své jméno, dále pokračujete nějakou neutrální frází jako „Ahoj“ nebo „Rád tě poznávám“, načež můžete začít klást různé otázky. Komunikace pomocí navigace v dialogovém menu je tedy jedinou featurou hry a ovládání je velmi jednoduché, přestože při prvním spuštění může hráč chvíli tápat, než pochopí, co se po něm chce. Pomocí šipek nahoru a dolů lze zvolit začátek věty, zatímco šipkou vpravo se rozbalí další možnosti a vy můžete volbu specifikovat. Pro konečný výběr otázky čí volbu odpovědi slouží klávesa enter. Ve hře je celá řada témat, která se průběžně obměňují. Zajímavé je pak sledovat, jakou reakci vaše otázka vyvolala. Společník vám sdělí svůj názor, který je sice vybrán náhodně, v dalších scénách se však odpověď může začít opakovat. Zvláštně může ovšem vypadat, když některé téma zopakujete několikrát po sobě a pokaždé dostanete jinou reakci, což může být zcela v rozporu s odpovědí, kterou jste slyšeli již dříve. Přitom by nebylo složité, kdyby psík reagoval slovy „Na tohle už ses ptal“ nebo možnost zcela vyloučit. V některých případech pak můžete dát najevo, nakolik se svým partnerem souhlasíte vy sami a občas budete vyzváni, abyste ve zkratce uvedli vlastní odpověď. Nic vám samozřejmě nebrání napsat nějaký nesmysl a vašemu společníkovi to vůbec nepřijde divné, díky tomu však rande nepůsobí tak jednostranně.

Celé jedno setkání trvá tři minuty, na jejichž uplynutí vás upozorní zvonek. Dalo by se čekat, že právě to, nakolik se svým protějškem najdete společnou řeč, bude ovlivňovat, zda se s vámi bude ještě někdy chtít vidět, i zde však asi hraje roli náhoda. Nejednou se mi stalo, že jsem byl odmítnut navzdory kladným reakcím nebo jsem byl překvapen úspěchem, přestože to nevypadalo, že bychom během rozhovoru našli společnou řeč. Důležitou roli hraje nejspíš i to, na kolik věcí jste se stačili zeptat, než vám vypršel čas. I když jednou jsem dokonce uspěl, aniž bych během celého setkání vybral jediné téma, což vede k zamyšlení, zda se dá výsledek nějak ovlivnit nebo zda je dopředu rozhodnuto, jak vše skončí. Dobrý detail je, že mopslík dokáže vtipně poukázat na to, když se rozhodnete celé tři minuty mlčet, na druhou stranu, ani on se nějak aktivně nesnaží probudit konverzaci. Přitom by bylo hezké mít tu možnost reagovat na téma toho druhého, ať by to už bylo výběrem z přednastavených možností nebo vstupem z klávesnice.


Hra byla vytvořena v enginu Unity. Audiovizuální stránka zde hraje velmi důležitou roli. Hudba od Leviho Packa je pomalá a uklidňující, byť poněkud jednotvárná. Bubny trochu připomínají tikot hodin, což se do scény hodí. Jediným dalším zvukem je efekt psacího stroje, který doprovází postupně zobrazující se text. Jednoduché, ale líbivé prostředí, kde převládají tmavě zelená, hnědá a růžová, navozují trochu ponurou ale klidnou až intimní atmosféru. Za stolem sedící psík je hezky animovaný a zároveň i z jeho pohybů můžete usoudit, jaké reakce v něm vybrané téma vyvolalo. Vzadu na stěně lze vidět něco jako hodiny, což pomáhá určit, kolik času zbývá do konce rande. V případě neúspěchu není třeba zoufat, v jedné hře vystřídáte až sedm psíků s různými jmény. To platí i v případě, že váš partner souhlasí s dalším setkáním. Ve hře tak možná chybí nějaký závěr, ve výsledku totiž snad ani nezáleží na tom, jestli jste byli úspěšní čí nikoliv.


Podle mého názoru je hra naprosto skvělá. I při opakovaném hraní jsem byl stále schopen nalézt témata, která jsem ještě nepoužil a dostat odpovědi, které jsem ještě neslyšel. Přesto ale nejsem schopen s jistotou říct, zda a co se autor touto hrou snaží sdělit. Protože model postavy je ve všech scénách totožný, tak by mohlo jít o to, abychom nesoudili ostatní podle vzhledu. Dále by se dalo říci, že je potřeba více než tři minuty na to, abychom někoho poznali. Ve hře je totiž naprosto nemožné za tak krátkou dobu vyčerpat všechna témata, což platí stejně i v reálu. Anebo se autor snažil naznačit, ať máme rádi své mazlíčky, protože i zvířata mohou mít city. A možná je to něco úplně jiného. Ono když se koukáte do těch velkých černých očí, tak je opravdu těžké brát tuhle hru vážně.

422473, Roman Gluszny